Brasil Ride 2014 – Když se historie neopakuje

Dneska to bylo konečně za jedna! Vloni jsem na této etapě zabalil, proklínal se a sliboval si, že na Brasil Ride už nikdy nepojedu. Vzpomínky na kolaps, po kterém jsem se ocitl v nemocnici a možnost dosažení výsledku, jakoby byly opět čerstvé. Zaplašil jsem je ale rázně, přeci se nebudu bát! Naopak, zkusím to loňské prokletí zlomit.  Pořádně vyspat ... Už od rána jsem totiž podvědomě cítil, že by to mohlo být dobrý, ale až do posledních metrů jsem byl opatrný, abych něco neuspěchal. Ráno slyším sirénu z centra Rio de Contas, jak budí závodníky do dalšího dne. Na snídani se všichni předháníme, kdo toho sní nejvíc. Potom následuje rutina, obléknout se, nabalit kapsy a sednout na Supa. Není to jednoduchý, tělo je jako po přejetí válcem, ale každý okolo mne to zvládá, tak proč ne já?! Od startu za to vzal opět Ferreira/Ilias a z jejich kadence se mi začala motat hlava. Počítat to nemá cenu, zkouším tak jen zaostřit, ale je to stejné, jako koukat na mixér. Raději se snažím dobrat, kdo tomuto tempu dokázal odolat, ale v háku mám pouze Hanse. Celé startovní pole jsme ztratili během pár kilometrů. Najíždíme do singlu, kde je pár písečných rovinek a kamenů, a ty nám brzdí cestu vpřed. Technicky jsme na tom však lépe, než naši spolubojovníci, a tak je nakonec předjedeme a ujíždíme jim. Takový byl i plán před závodem - do singlu jako první a za občerstvovačkou zvolnit a orazit si. ... po etapě by moje tretry nejraději utekly ... Plány nám bohužel zhatil Hansův defekt. Zkoušíme bombičku, ale díra je moc velká, a tak na řadu přichází „plug“. Ten nás zachraňuje, i když se náš náskok stal minulostí a my se zapojujeme zpátky do skupiny ze startu. No co, alespoň jsme se trochu vyvětrali a otestovali si připravenost konkurence. Následují technické pasáže, kde dojíždíme zase na čelo závodu. Občerstvovačku sdílíme s Gutierrezem a Pscheidtem. Společně pak vyrážíme k cíli. Cestou míjíme i místo, kde jsem vloni zabalil, a já jsem v tu chvíli na prvním fleku. Tomu říkám rozdíl oproti loňsku, kdy jsem tu chtěl chcípnout. Cíl dnešní etapy byl opět zpestřen stoupáním, tentokrát asfaltovým. Pod kopec jsme spolupracovali, ale jak se blížil finiš, bylo vidět, jak nervozita stoupá. Dva kilometry před vrcholem se snažila druhá dvojice roznastupovat, ale bezvýsledně. Sprint v uličkách Rio de Contas byl tady. Hans za to vzal a letěl, jak kdyby neměl v nohách ani kilometr. Pscheidt vystartoval za ním, ale nedojel ho a pár stovek metrů před cílem začal ztrácet. To byl impuls pro mě a já sebral poslední hrstku sil, co ve mně zbyla a na zarputilce jsme ho seknul v poslední točku před páskou. ... zasloužené vítězství, sluší nám to klukům ušatejm! Gutierrez se mi směje v cíli, že jsem jak Cavendish. Po dvou druhých místech konečně výhra. Zítra návrat do Mucuge. Etapa čítající 143km nebude jednoduchá. Ale my se nedáme, to je snad jasný. Držte palce, ať nám to jede! Ňumi, alias „Cav“