Kolokrám bojoval na všech frontách

V nedávném foto reportu jsme se věnovali zážitkům našeho ředitele, který vybojoval skvělé druhé místo a pak nové posily Martiny, mající za úkol zviditelnit tým na nejkratší distanci. Na jakou trať se ale mám vydat já? Krátká? Rozhodně ne, ta je pro děti. Dlouhá? Jo, Kuba jí pojede určitě, patří přeci do maratonské série. Na mě to ale bude příliš, kdyby byla víc rovinatá, neviděl bych problém, ale tady v těch kopcích? Střední bez váhání, stejně tak Robert a Jirka. Jsme skoro kompletní. Od popravy z minulého víkendu se nějak nemůžu vzpamatovat. Zmůžu se tak akorát na střídání volna s hodinovou projížďkou na malý převodník. Můžu jen doufat, že se stihnu dát do kupy a něco ukázat. Beru to stylem buď, a nebo. Nemám co ztratit takže už v pátek, když se konečně při tréninku cítím relativně dobře, mám myšlenky na jednodušší pojetí taktiky. Z předpovědi počasí právě nadšený nejsem, podle té má být ke třicítce a už v sobotu ráno při příjezdu do Teplic se naplňuje. Čekání na start není zrovna příjemné a už se pomalu těším, až zazní výstřel. Odstartováno, začíná asi dvacet kilometrů po rovině na rozjetí a pak, jen co se oddělí závodníci z krátké tratě, začíná stoupání v Krupce. Hned ta nejprudší část je ještě ve městě, takže ideální příležitost to pořádně rozjet. Dneska nechci čekat, až někdo začne jet, takže v daném kopci nechávám řetěz někde uprostřed kazety a jedu co nohy utáhnou. Naštěstí táhnou slušně, jen se trochu zadýchávám. Cítím, že za mnou někdo je, v odrazu okna v ulici vidím, že se nemýlím, ale neotáčím se, čekám, až se vyhrabu za zatáčku, kde se sklon zmírní. Teprve tam se otáčím a zjišťuji, že si za sebou vezu Nežerku z Lawi. Nikoho bližšího mým fyzickým schopnostem jsem si ani nemohl přát, vždyť minulý týden jsme spolu spurtovali. Navíc jeho tým tu má nejsilnější zastoupení, takže je šance, že nám nechají nějaký náskok k dobru, i když ne moc velká. Stoupáme na vrchol a vytváříme si slušný náskok, během prvního stoupání necelé dvě minuty. Parádně spolupracujeme, neustále si držíme vysoké tempo. Trochu proti nám hraje fakt, že trať vede vždy ještě dlouhou dobu po hřebenu, kde dost fouká, moc si tedy nevydechneme. Po dalším stoupání dostáváme informaci, že za námi je asi sedmičlenná skupinka se ztrátou čtyř minut. To tedy Lawi zřejmě moc nebrzdili skupinu, tím spíš je ale náskok hodnotnější. Když stoupáme na hřeben naposledy, teplota je na třicítce a musíme se mít na pozoru. Už toho máme oba dost, jsme rádi, že jsme se dostali nahoru. Já už začínám mít křeče, takže při následném transportu po hřebenu dost trpím. Ve sjezdu si trošku mohu orazit, ale pak už nás čeká zbylých padesát po rovinatém terénu se dvěma menšími kopci. Máme náskok čtyři a půl minuty. Slunce pálí, což mi zrovna nepomáhá, ale ještě pořád stačím držet tempo. Nicméně na úpatí předposledního stoupání nestačím. Jedeme každý sám, bojujeme spíš sami se sebou. Já určitě. Kilometr pod vrcholem ale musím z kola slézt, křeče mě doslova zastavily. Po chvilce nasedám a silou vůle se škrábu nahoru, ve sjezdu se vzpamatovávám. Jenže přichází poslední stoupání a hned na začátku mě dojíždí tříčlenná skupinka, ihned mi nastoupí, já samozřejmě nereaguji, protože jsem rád, že vůbec točím nohama. Když už doufám, že uhájím alespoň pátou pozici, jako stojící sloup mě dva kilometry před cílem objíždí Endler, pro změnu opět z Lawi. Co nadělám. Po sto třiceti kilometrech ve dvou a třiceti sám, z toho sedmdesáti kilometrech v křečích si prostě nenastoupím. Nemůžu si ale nic vyčítat, tohle jsem prohrál nohama a tak by to mělo být. Sice jsem zase dva dny po závodě jak na drogách, ale s klidným svědomím, že jsem nepropásl žádnou příležitost. A hlavně, jak je zvykem u nás v Kolokrámu, nikde jsem se nezašíval a závodil prakticky od začátku aktivně, a to je víc, nežli zápis v historických tabulkách, který si stejně nebude nikdo pamatovat :) Vesi