Ostravská anabáze

S vidinou dalšího sportovního klání jsem se o minulém víkendu rozhodl zavítat na severovýchod republiky, do Ostravy. Pro jistotu jsem již v pátek napakoval svoje plechové stvoření na čtyřech kolech k prasknutí a vyrazil vstříc šílenému provozu. Na okraji tamního Bělského lesu se konal již třináctý ročník oblíbeného Ostravského Chachara. Po příjezdu na místo jsem zjistil, že mi přibylo zas pár dalších šedivých vlasů z cesty, kterou jsem ke svému štěstí nějakým zázrakem přežil.

Jako vždy jsem si nejprve složil kolo a šel se trochu uklidnit na trať, která podle informací doznala ve srovnání s loňským rokem pár kosmetických změn. Na to jsem byl řádně upozorněn ve chvíli, kdy jsem se málem uškrtil mlíkem v jednom ze sjezdů. Jel jsem totiž po paměti z loňska a nestačil se divit. Na Chacharovi panovalo netradiční počasí, v předešlých ročnících bylo vždy mokro, letos byla trať přeschlá a pekelně rychlá. Po rozjetí jsem se vydal na ubytování. Přes internet jsem si vybral dobře nafocený „hotelový dům“. Po tom co jsem podepsal požární směrnice o třech listech, jsem se dozvěděl, že z šesti pater slouží pět jako ubytovna. Už venku jsem říkal, že něco nebude v pořádku. Se smíšenými pocity jsem upadal do spánkového komatu.

Na sobotní XC jsem se postavil na startovní čáru společně s Jardou Kulhavým, který se rozhodl otestovat formu na nadcházejícím mistrovstvím světa. Po startovním výstřelu se celé pole natáhlo a všichni společně jsme letěli vstříc sedmi okruhům. Můj Garmin na mě problikával neskutečná data, až mě z toho všeho šla hlava kolem a já se jen díval, jak se práší za kočárem. Technickými pasážemi jsme lítali, jak kdybychom byli nesmrtelní. V cílové rovince jsem se konečně mohl zastavit a nadechnout. Se svým Supem jsem dolítnul na čtvrtém místě za bratry Michalem a Františkem Lami, kteří jeli opravdu povedený závod a očekávaným vítězem Jardou Kulhavým.

Další noc na „hotelovém domě“ jsem už nechtěl riskovat a z čirého pudu sebezáchovy jsem se vetřel k Martinovi Hamanovy pod křídla. Večer jsme společně poladili Supy v obýváku a mohl jsem do peřin zalehnout bez obav o život a majetek. Nedělní trasa maratonu byla bez kopce a bez techniky. I proto na start zavítali silniční zavoďáci jako Tomáš Bucháček nebo Josef Černý. Díky tomu jsem prvních třicet kilometrů dokázal jen brečet v háku. Jelo se už od startu šílené tempo a já nemohl roztočit zasukované nohy z předešlého dne. Jen jsem si dokola opakoval “tenhle nástup ještě uvisím“. Na čtyřicátém kilometru jsem se však chytnul a začalo se mi jet dobře. Maraton končil absolvováním asi poloviny XC okruhu ze sobotního závodu. To byla moje šance a tak jsem zúročil kroužení z předešlého dne. Kluky jsem urval hned na začátku a v klidu si tak dojel pro vítězství. V cíli jsem se jen svalil na zem a rozdýchával rychlý Ostravský víkend. Trať dlouhou 50km jsme zvládli za 1h 30min.

Na podium mě doprovodili Jan Jobánek a můj zachránce Martin Haman ze Superior Riders, kterému musím poděkovat ze péči, o kterou se o mě postaral!

Polomrtvý ale spokojený

Ňumi