Pátý příspěvek v soutěži „Zažij ten POCit“.

Dokola (s) kolem Vlastně je to úplně obyčejný příběh. Jednoho květnového odpoledne jsme s manželkou a našimi dvěma syny dorazili na návštěvu k babičce a dědovi do Malešic (což je čtvrť v Praze). Samozřejmě na oběd. Odpoledne jsme se pak vydali na krátkou procházku malešickým parkem kamsi vzhůru. Chlapci během cesty, která vedla do mírného kopce, vesele a neúnavně poskakovali, až doskákali k podivnému betonovému oválu, kde jezdili nějací kluci na kolech. Ten starší se hned začal dožadovat jízdy a nedal pokoj, až si ho všiml postarší pán s jakousi paní (později jsem zjistil, že jsou to trenéři), a ti se hned nabídli, že staršímu synovi nějaké kolo půjčí a že si bude moci hned zajezdit. Po pár technických úkonech (já pochopil, že synovi museli nastavit výšku sedla) se starší syn vesele rozjel a kroužil po takzvaném chodníčku (což je nájezdové místo na klopené dráze, tedy velodromu, což jsem také po nějaké chvíli pochopil). Problém byl, že se jízdy začal dožadovat také můj mladší syn. Snažil jsem se mu vysvětlit, že on je ještě malý, že jízda může být nebezpečná a tak dále. Nebylo to však nic platné, hurónský řev přerušila až trenérka, která mě ujistila, že se pro něj také nějaké kolo najde a že se opravdu nemusím bát, mladej to jistě zvládne... No, nebudu se dlouze rozepisovat, co bylo dál. Jednoduše celá ta neplánovaná návštěva pražského velodromu na Třebešíně skončila tak, že starší syn zůstal u svého florbalu a ten mladší začal jezdit na kole - nejprve na dráze, posléze na silnici a až do juniorské kategorie závodil. Já, jako příkladný otec, jsem jej začal doprovázet na všechny jeho závody a ve svých čtyřiačtyřiceti letech jsem také osedlal „festku“ a začal pravidelně (alespoň jedenkrát týdně) „kroužit“. A nejen to, začal jsem se více starat o svoji kondici a jak jen to bylo možné, vyjížděl jsem se synem na tréninky. Samozřejmě jenom v jeho žákovských letech. Od kadetů jsem jej pozoroval už jen zpovzdálí a to, že mu nestačím ve svých více než padesáti, je myslím jasné. Láska ke kolu mě však neopustila, s manželkou, jakmile vysvitne sluníčko a je alespoň trochu příjemně, sedneme na kolo a projedeme náš malý okruh s povinnou zastávkou na kávu. Jenom doufám, že nezačnu po nějaké době manželce koukat zpovzdálí na zadní partie. Pak by mi totiž už zbylo jen elektrokolo.