Kolo, kolo mlýnský

Jak jsem posledně slíbil, jsem tu s dalším reportem. V sobotu 7. října jsem se postavil na startovní čáru atletického oválu při tradičním závodě Děčínská hodinovka. Pro mě se sice jedná o těžkou výzvu v podobě hodiny šíleného kroužení na 400 m dráze, ale proč to nezkusit. Při mém běžeckém stylu a množství kilometrů, které ročně naběhám, si tady navíc vždycky koleduji o výprask a ukrutné bolesti pohybového aparátu na dlouhou dobu. Po příchodu na stadion a prezenčce jsem narychlo omrkl konkurenci. Nic moc. Asi proto, že lilo. Nebo se mě soupeři lekli? Každopádně jsem napočítal všeho všudy dva solidní běžce, od kterých se dalo něco čekat. Moc mi to nevadilo. Věděl jsem, že to tím pádem nebude takový boj a přežiju možná i ve zdraví. Na lajnu jsem se postavil pěkně dopředu, abych si zachytil jízdu první třídou a demoralizoval konkurenci. Po ohlušujícím startovním výstřelu a vypuknutí všeobecného nadšení ze startu, vypálilo mé tělo vpřed. Jak jsem předpokládal, tak se také stalo. Týpci, o kterých jsem si myslel, že budou kousat, se nahrnuli na špici. Já starej taktik se vyčůraně uklidil na třetí místo a čekal, co se bude dít. Tempo nebylo zrovna výletní, kumpáni to nastřelili na 16,2 a to jsem věděl, že bych odskákal. Zasel jsem tedy semínko revolty a spřáhl se s maníkem, co vypadal že už teď valí hranu. Třetího letce jsme nechali odskočit s tím, že si aspoň užije pěkný protivítr na rovince a možná časem odpadne. S novým kolegou jsme se dohodli na snížení rychlosti a řekli jsme si, že deset minut před koncem zkusíme přidat. Moje taktika fungovala znamenitě. Měl jsem z toho takovou radost, že mi ani nevadilo to přiblblé kroužení. Můj nový spolutrpitel se se mnou spravedlivě střídal o držení tempa a krásně jsme se točili na větru. Z náskoku, který jsme osamělému běžci na špici dovolili, jsme na čtyřicáté minutě začali zase pěkně ukrajovat. Sebe i parťáka jsem uklidňoval, že není kam pospíchat a, že nejpozději v padesáté minutě ho máme. A tak se také stalo. Už ve 48 minutě závodu jsme si ho docvakli. Nevypadal, že by chtěl ještě něco zkoušet. Ještě jsem si jedno kolo počkal a pak jsem vypálil. Osamostatnil jsem se v čele závodu. Pokusil jsem se nasadit takové tempo, které mě odtrhne od mých soupeřů a zároveň ho budu moci ještě vystupňovat. Do cíle jsem přímo letěl. Cílový výstřel mě zastavil na metě 15.525 m. To sice není pro kované běžce žádný zázrak, ale vzhledem k tomu, že minule jsem poslední minuty skoro jen šel a byl jsem totálně na dně, jsem se cítil báječně. Nyní, když si tento report rekapituluji, to vypadá, že jsem se zúčastnil nejméně mistrovství starého kontinentu a chyběly tu akorát žížaly z Keni.. Jenže ono to pro mě tak bylo. Poprvé v životě jsem se na tartanu necítil jako na cizím hřišti a zbytek víkendu jsem i normálně fungoval. Další běžecký fajt mě čeká v Ústí nad Labem. Tak doufám, že sousedům pěkně vypálím rybník. Vás o tom samozřejmě budu objektivně a nezaujatě informovat. Jsem totiž skromnej, ale nejlepší :). Burák ... ještě s úsměvem ... ... tady už to skřípalo ... .. no a tady? Tady to cinkalo :).