Legendární Fofr Cup

Tím, čím je pro silničáře celého světa jarní klasika Paříž-Roubaix, trefně označovaná jako Peklo Severu, je pro nás bikery ze severních Čech Fofr Cup – Peklo Severu. Jedná se o velmi, ale opravdu velmi rychlý závod. Skoro celá trasa je totiž vedena po zpevněných cestách. Délkou 30 kilometrů a nenáročným profilem je jezditelný opravdu pro každého. Letošní ročník byl pro nás kolokrámníky peprný tím, že jsme ho absolvovali skoro všichni z centrály v Kamenickém Šenově. Konkrétně já, náčelník Kuba Svoboda, jeho anděl strážný Martina, Honza Linhart, Lukáš Povondra a Franta Pirzkall. Tolik se nás na startu jednoho závodu ještě nesešlo a pro některé to byl návrat na závodní trať po opravdu dlouhé době. Jak je naším zvykem. Již několik dní před startem jsme se řádně štengrovali a nakonec došlo i na velkou sázku o malé pivo :). OMG, tak se pomodlíme :-) Před samotným startem jsme udělali hlouček, který poutal velkou pozornost okolí, jak poznamenala přítelkyně Ondry Cinka. Takhle vypjatou atmosféru nemají v Meridě ani před svěťákem. Sypali jsme do sebe gely, žrali Pre Sporty, nasávali drinky z magneskem. Prostě jsme do toho šli prsama, každý úměrně jejich velikosti :). ... nasajeme trochu enervitího ionťáku ... Start byl na dvě fáze. To díky obří díře a bagru na trati. Přes tu jámu vedla jen úzká lávka a tu muselo překonat celé startovní pole. Takže po slavnostním zahájení jsme urazili asi kiláček a potom se teprve řadili na ostrý odpich. Při týmové poradě jsem byl pasován do role lídra Kolokrámu, a tak jsem se postavil do čela celého roštu. Pěkné bylo to, že po pravé ruce jsem měl tři mladé závodníky a po levé tři veterány. Tvořil jsem tedy hranici mezi dravejma dýkama a nadupanejma klukama v nejlepších letech. Bohužel já nemám moc ani z jedné skupiny. Nejsem dravej a nadupanej už vůbec ne. ... a jedemé :-) ... Po výstřelu jsem vší svou silou roztočil nohy do mega giga otáček a valil jak o život. Každému je jasné, že na takhle krátkém závodě nemá cenu čekat. Od začátku do konce se jede na sto procent a tlačí se na pilu. Jak jsem čekal, na první kopec jsme dojeli přesně v té skupině, která stála na startu kolem mě. Já se cítil jak v závěrečné scéně filmu Statečné srdce a očekával mučednickou popravu jako vysvobození. Morálka byla v troskách a já měl chuť to zapíchnout, takhle jsem si to nepřestavoval. Nebyl jsem schopný reagovat na šílená zrychlení, kterými se ostatní snažili nás co nejvíc roztrhat. To se nakonec povedlo a já se tak ocitl v grupě číslo dva. Ani tam to nebylo o moc lepší. Jediný, co mě drželo nad vodou, byla schopnost jet konstantně slušné tempo. Takže pokaždé, když někdo z mé skupiny zrychlil, byl jsem schopný ho pomalu dojet. Vhledem k tomu, že u tohohle závodu se člověk blíží k cíli opravdu rychle, všichni adepti na placku okamžitě po startu přemýšlí, co provedou v závěru. Já měl jasno, na závěr posledního stoupání zaútočím. Pak by mi mělo stačit udržet náskok. Jenže jsem se zase jednou přepočítal. Jednak jsem byl ve špatné skupině, a za druhé jsem si sice náskok udělal, ale neudržel. Na poslední chvíli mě ještě zakousl jeden kolega „vetroš“ jako jsem já a bylo po srandě. Zase jsem bez bedny. ... a až do cíle :), STOP. Bohužel jsem tedy Kolokrámu žádnou slávu neudělal. Každopádně jsme si užili společně super závod, odreagovali se a načerpali novou sílu. Popravdě jsem byl docela rád, že jsem dojel před Svoboďákem. Je sice pravda, že vlastně teprve začíná jezdit po zatraceně dlouhé pauze, ale přeci jen, v nohách to má. Když se k tomu ještě přidá jeho pověstná chuť jezdit na samé hranici lidské snesitelnosti. Ufff kdo ví, jak to dopadne příště. Opět děkuji za pozornost a u dalšího report zdar. Burák