„Milada“ je kus

V minulém příspěvku jsem se dušoval, jak si pojedu náramně užít závod v Jizerkách, tedy konkrétně akci s názvem ABB Cup. Bohužel to nešlo tak, jak jsem si vysnil, spíš než zážitek, to byla katastrofa. Na startovní čáře jsem se samozřejmě cítil v Top formě, nepřipouštěl jsem si žádný komplikace a měl jsem na 100% dobrý plán. Ještě pár kiláků po startu to šlo fajně. Jenže najednou přišel zásek. Nohy ne a ne fachat, jako by se kósly ložiska v kolenou a současně došlo palivo. Každopádně jsem nehodil flintu do žita, jsem Kolokrámník, né? Trrochu jsem zvolnil a doufal, že se z toho postupně vylížu. Nebylo to okamžitě, ale přece jen jsem se za nějakej ten kilák otřepal a ve skupině, do které jsem mezitím docouval, se cítil dobře. Co čert nechtěl, přesně v půlce trasy se mi rozletěl šaltr a bylo po výletu. Nebylo tedy v zásadě o čem psát. Závod jsem si vlastně ani neužil a ještě jsem musel řešit novou přehazovačku. Ještě že zásoby specializovaného kolokrámského shopu jsou dokonalé a stačilo vybrat barvu :­). Další pokus o trochu adrenalinový prožitek proběhl zase tuto sobotu. Rozhodl jsem pro krásnou a rychlou trať v Ústí nad Labem. Ta byla namotána v oblasti zatopeného lomu, kde mají nyní Ústečáci krásné jezero Milada a pěkné místo na pořádání závodů. Oproti předchozím závodům jsem sem přijel opravdu potrénovat a najet rychlé kiláky. Profil mi seděl a počasí bylo parádní. Všechny rituály jsem si odbyl tak, jak jsem zvyklý, tedy žádný důvod k nějakému rozruchu. Pěkně jsem se uvelebil v první lajně a čekal na start. Ten byl v celku v pohodě a já se vezl zašitý v závětří. Lepší to být nemohlo. Na startu prdelky, prdelky :-) ... Na pátém kilometru se, ale stalo co se stát nemělo. Koukám na hnátu kluka, co jel přede mnou a směju se. Ty vole, von má na lýtku latex. No jo, jenže, čí to je latex? Můj! Z předního kola mi stříkal gejzír bílé hmoty, která má zacpat případné defekty. Okamžitě mi bylo jasný, že musím zastavit a musím nechat natéct roztok k defektu aby se zatáhlo. Čekal jsem deset vteřin, dvacet, třicet. A ta mrcha vzduch furt utíkal dírou v plášti. Náhle mi svitla naděje. Díra se zatáhla. Naskočil jsem na kolo a hurá vpřed. Jenže když já mám pech, tak pořádnej. Latex začal zase létat vzduchem a moje nervy byly na pochodu. Bylo to jasný. Rozhodl jsem se na to vyprdnout. V klidu nasadím duši, nafouknu kolo, doploužím se k autu a tradá rychle pryč. Jenže, jak jsem měl hotovo zase mi ruplo v kouli... a začala honička. Přece nepojedu zase jen tak domů. Přijel jsem si přece zatrénovat a zazávodit si. Splašil se ve mně celej můj půl poník a já začal zběsile dupat do pedálů. Nejel jsem na bednu, ale pro pocit, že jsem to nevzdal, a i když se podělalo co mohlo, dal jsem do toho všechno. ... jedu bomby! ... Skákal jsem jednoho závodníka za druhým. Pokaždé, když se za mě někdo zavěsil, zašpurtoval jsem abych ho setřásl. Ne, že bych byl sólista, ale nechtěl jsem nikomu rozrážet vzduch. Navíc mě to udržovalo v maximálních otáčkách. Takhle jsem se prokousával někam vpřed. Nevěděl jsem, kde se pohybuji a bylo mi to fuk. Chtěl jsem prostě jen letět a nepolevit ani o vteřinu. Loket na loket! Do cíle jsem dovrávoral totálně kožený. Nohy v jednom ohni a v hrudi rozjetou pumpu na maximum otáček. Sliny mi tekly z huby a nebyl jsem schopný pohybu. Hotová apokalypsa mého těla. Byl jsem, ale spokojený. Dal jsem tomu všechno a to je nejvíc. ... bylo to na morál, ale jsem v cíli. Dobrej trénikovej blok! A že to není na bednu? Tu si zase vyjedu příště :­). Díky za přízeň. Půl poník Burák