Větrná loterie na Sázavě okem Jirky Říhy

Je 7. května, hodiny ukazují 10:20. Stojím si v Kouřimi na náměstí společně se šedesátkou dalších lidí, čekajících na odstartování závodu Kouřimská 50-tka. V našem případě je ale oficiální název závodu dost zavádějící, neboť se chystáme na trať dvojnásobné délky. Zmiňovaná padesátka má start deset minut po nás. V hlavě mi běží vzpomínka na první účast v tomhle závodě. Jsou to asi tři roky zpět, pozdní příjezd do místa potom "rychlooblíkačka", brutální zima a opožděný start, čili hned od lajny stíhačka ve dvojici s Kubou, o co nejrychlejší dojetí balíku. No fuj, ještě teď cítím ty žiletky, co jsem měl tehdy v krku. Dnes je to pravý opak, obloha vymetená a rtuť teploměru olizuje už nyní dvacítku. Na startu se schází pěkná sestava amatérských jezdců. Dnes bez velkých týmů, což napovídá, že závod bude hodně otevřený s minimální svázaností a taktikou. Vymeteno, kostky zameteny, koberec položen ... Startovní pistole se ujímá starostka města a po výstřelu se vydáváme následovat zaváděcí vozidlo. Bohužel hned na první křižovatce nás vede rovně místo doprava, což je předzvěst události, které později ovlivní i vývoj závodu. Je škoda, že dojem z dobře uspořádaného závodu si pořadatel nechá pokazit tím, že do auta, které vede čelo posadí člověka, který pořádně neví, kudy a kam jede. Poučen tímto zážitkem začínám víc sledovat šipky na silnici a řídit se raději dle nich. Poklidné tempo balíku po pěti kilometrech využívá jeden a vzápětí druhý jezdec k nástupu a k vybudování si asi minutového náskoku. ... a jedem bomby, zatím s úsměvem ... Balík nejede. Nikomu se nechce, protože na otevřených úsecích mezi loukami to hodně fičí a do cíle je hodně daleko. Čeká se, až na třicátý kilometr, kde se od řeky Sázavy prudce zvedá největší stoupání na trati. Tady to bude v okruhu hodně bolet. Po kopci následuje dlouhá rovina s protivětrem, takže kdo neodvisí kopec, skupinu už nedojede. Po prvním "hanku" mám nohy dobrý a začínám myslet na to, co by tady dokázal silnej mančaft, kdyby to v druhém okruhu na bočáku vzal na škarpu a dva-tři kilometry jel doraz. Myslím, že vím, co by se stalo. Zůstaly by tam je lidi, co by jim dejchali na záda a zbytek balíku by byl rozvěšenej jako prádlo na šnůře. A nemuselo by se čekat, až se najede do kopce. Z mých úvah mě vytrhne pohled na zaváděcí vozidlo, které jsme už asi dvacet kilometrů neviděli a teď se náhle objevuje na odbočce vpravo a za ním bohužel i oba uprchlíci, kteří nevěřícně a se zoufalstvím v očích kroutí hlavami. Jo hoši, to je holt osud. Dneska to váš šťastný den nebude, i když to mohlo dopadnout ještě hůř. ... hurá do druhého kola. Zbytek pocitů v reportu :) Začínáme tedy znova od začátku. Po projetí do druhého okruhu se do úniku opět pouští tři jednotlivci a postupně vytvoří trojici, kterou už musí ostatní brát vážně. Blížíme se na místo, které jsem si v minulém kole vytipoval jako kritické, co se týká rozdělení na větru. Najíždíme do něj velkou rychlostí. Fouká zleva, a proto jsem těsně za zadním kolem závodníka přede mnou, shodou okolností je to Tomáš Dudek, bývalý kolokrámník a zkušenej závodák, ocitáme se na úplné špici a Tomáš to bere úplně na pravou škarpu a jede doraz. Potom střídá a já se raději se neohlížím. V předtuše, že chtě nechtě budu v odjeté skupině, a taky že jo, odjíždíme v pěti lidech a je vidět, že kluci vědí jak se točit v úniku. Jedou učebnicový kolotoč a rychle mizíme balíku z dohledu. Dávám si jak Mongol ale, když už sem tady, tak by byla škoda to hned vzdávat. Po pěti kilometrech dojíždíme trojici před námi a začínáme střídat v osmi lidech, což je velká síla a už je jasný, že nás zezadu nedojedou. Bohužel už na rovině cítím, jak se nohy točí čím dál víc ztuha. Rozhodující bude, jestli se udržím v kontaktu na kopci od řeky. Máme odjeto osmdesát kiláků naházel jsem do sebe všechen skromný obsah svých kapes a s modlitbou na rtu vjíždíme společně do kopce, který rozhodne, kdo bude v cíli slavit a kdo ne. V půlce kopce je jasný, že se oslavy mé maličkosti vyhnou. Začínám odfukovat jak lokomotiva a nohama škubu jak králík v posledním tažení, připomíná to scénu filmu s účetním Fantozim, když jel poprvé z tréninku domů a nemohl ohnout nohu v koleni. Na horizontu mám dvacet vteřin zásek a o stíhání skupiny se vůbec nesnažím. Točím nohama a plazím se proti větru, jak had. Čekám na skupinu, která mně dojede a budu doufat, že to s ní dokodrcám do cíle. Po necelých dvou minutách se také tak stane, prohodíme pár slov hlavně o tom kolik lidí je odjetých a potom už se sunu na chvost, rozhodnutý vydržet, co nejdýl v kontaktu. Kluci maj pořád chuť, ale hlavně i sílu závodit a z naší dvacetičlenné skupiny je po pár kilometrech jen vzpomínka. Ani nevím a jsem náhle už ve třetí skupině, ten konec je už jenom test morálky, v tomhle okamžiku už nemám o co jet, a tak krkolomný dojezd na náměstí jedu na jistotu a s úlevou projíždím pod cílovým obloukem. Výsledkově je to podobné jak minulý závod, 7. místo v kategorii a 22. celkově. Snaha byla, příště bude snad i výsledek. Tenhle závod má určitě velký potenciál. Zázemí ve městě i silnice v Posázaví mají hodně co nabídnout, jen to chce vychytat všechny mouchy. Dnes to balím, někdy příště zase v Kouřimi. Říhoš