Trojí pohled na Tour de Zeleňák

Vítr začal funět od severozápadu a odfoukl tropické léto. Euforie prázdnin je ta tam a s příchodem září se do myšlenek řady z nás vkrádá myšlenka na konec sezóny. Ten je ale spojen i s jednou tradiční akcí, konanou v Rumburku nazvanou Tour de Zeleňák. Krásná trať nás čekala všechny čekala ... Stojím na startovní lajně a mírně se klepu v podzimním chladném vzduchu. Letos se podruhé v historii startuje na vrcholu kopce Dýmník, a o to zde fouká víc. Je tady také dojezd, a tak v duchu přemítám o tom, jestli to nějak ovlivní průběh závodu či ne. Mně osobně by měl dojezd na kopec vyhovovat více. Slavnostní start je doslova utrpení, policejní auto jede po úzké silničce deset v hodině a to způsobuje nemalé vlny v balíku čítajícím něco málo přes pět set hlav. Nervózní jízda pokračuje až před restaurací Zelený strom v centru, kde po symbolickém zastavení přichází opravdový start. ... po ostrém startu to bylo pekelné proplétání, Martenska to jistila z leva ... Začíná se tradičně zostra a není se čemu divit, při délce pod šedesát kilometrů se dá závod rozhodnout už po startu. První kopec za Jiříkovem se však následně jede překvapivě pomalu. Čelo se dá v klidu kontrolovat. Po průjezdu Šluknovem se začíná znova nastupovat, aktivní jsou hlavně němečtí závodníci. V táhlém stoupání se tři z nich dostávají do úniku. Peloton se probouzí a nechce je nechat odjet. Dostávám se na úplnou špici pole, a tak při nástupu dalšího německého jezdce mi nezbývá než taky zvednout zadek a jet s ním. Spurtuji asi dvě stě metrů až sem úplně za ním, na horizontu dojíždíme i první tři. Za námi díra, balík stojí. Mám toho plný brejle, střídat nemůžu. Přichází mírný sjezd, kde se snažím vydýchat, ale po železničním přejezdu se silnice znova zvedá a dvojice ve stejných dresech se na nás tři neohlíží a bez milosti nás párá z háku. ... Ondra Pavlas v kolokrámském se taky pěkně šťavil ... Ukázalo se, že to byl klíčový okamžik závodu a dvojice dojela s náskokem až do cíle. Nemám si co vyčítat, zkusil jsem to a nechal na silnici všechnu energii, ale fyzička na to prostě nebyla. Poslušně se nechávám pohltit a prosívám se až na úplný chvost zhruba šedesátihlavého balíku. Pocitově se mi moc závodit nechce a nemám morálku znova přejíždět dopředu. Bude záležet, jak dlouho se budu vzpamatovávat a zatím musím doufat, že se to někde na větru nerozdělí nebo to nespadne. Do dvou kopců najíždím dost vzadu a potom musím hodně objíždět. Na horizontech to mám plný zuby, skupina se postupně redukuje na nějakých dvacet pět členů a ani přes aktivní závodění a pokusy o únik se do cílového Rumburku už nic zásadního neděje. ... a tady už spurt do cíle, v německé režii ... V ulicích města v důsledku nervozity dochází k pádu, který je naštěstí až za mými zády. Zbývá už jen poslední krok a to vysápat se na Dýmník. Jsem na špici skupiny a rozhoduji se jaký zvolit za převod, stoupání není extra dlouhé ale závěrečných tři sta metrů je sklon dost příkrý. Nechávám zařazenou velkou a po projetí pásky toho trochu lituji, na první tři ze skupiny bych neměl, ale další tři mně přelézají pár metrů před cílem, protože zvolený převod už prostě nezvládám. Rezultuje z toho devátý flek celkově a čtvrtý v kategorii. Následuje občerstvení a kultura, která je na Zeleňáku vždy na úrovni. Ještě zbývá pokecat, zatleskat nejlepším a těšit se na další ročník. Říhoš ... Jirka Říha, elegán! ... Velmi zajímavý pohled měl na tuto akci i Mazlík, je to totiž právě dva roky co se vyhrabal z cyklistického důchodu a začal se trošku hýbat… Byl 29. ročník TdZ a já šel, jako divák, na startu pozdravit Svoboďáka, kterého jsem dlouho neviděl. Ale byl tam někdo, koho jsem neviděl ještě mnohem déle, a to Radek „Béča“ Bečka. Závodili jsme spolu v mládežnických kategoriích a od té doby se neviděli. Béča celkem suverénně tento ročník vyhrál. A já si tenkrát uvědomil, jak moc mi ta cyklistika chybí. A navíc mi vadilo, že si Béča jen tak přijede a vyhraje náš Zeleňák :-). Od té doby jsem shodil deset kilo, najel víc kilometrů, než za posledních deset let dohromady. A je tu ročník 31. Béča je bohužel ve stavu nemocných, Svoboďák se věnuje obchodu a letos moc nejezdí, a já si tak užívám krásného outfitu našeho týmu bez nich. Na závod jsem se připravoval celkem zodpovědně. I přes to, že už se jede druhý ročník s dojezdem na obávaný kopec Dymník, který by se nemusel stydět, kdyby byl v itineráři Ardenských klasik, tak jsem chtěl uspět. Vše bylo ale samozřejmě úplně jinak. Pět dní před startem přišel mnohem větší úspěch, než je vítězství na jakémkoli závodě na světě. Narodila se mi dcera Gábinka a mně se otočil svět od 360 stupňů. Najednou bylo kolo na druhé koleji a já všechnu svou energii věnoval tomu malému štěstíčku. Do závodu jsem tedy šel bez ambicí a unaven. Po prvním kopci jsme zůstali v první skupině z týmu pouze s Jirkou Říhou, který měl o mnoho lepší nohy než já. U kamenolomu v Císařském nastoupili z naší skupiny dva závodníci z německého týmu Post SV Görlitz a za nimi se vydal i Říhič. Bohužel s nimi dlouho nevydržel a poslušně zacouval zpátky k nám. Musím uznat, že ti dva vepředu za to fakt pěkně vzali. Viděli jsme je až v cíli, kde měli k dobru minutu a půl. Já musím přiznat, že jsem na to fakt neměl. Ve skupině jsem sice vydržel až pod cílový kopec, ale bylo to fakt na limitu. Pár probděných nocí po porodu mi vzalo víc sil, než jsem si myslel. ¨ Říhič nakonec vybojoval pódiové umístění ve své kategorii a spolu s Martinou Svobodovou drželi čest našeho týmu. Já se nyní pokusím připomenout v Plzni na Lopatárně v Giant lize a zabojuji o puntíkatý dres pro nejaktivnějšího závodníka měsíce září. Jasně že při tom nezapomenu ani na starost o mládě. Musí se holka učit, aby mě jednou na kole zastoupila a sbírku rodinných úspěchů trochu rozšířila. Mazlík A co Martenska? Ta vyrazila s Kubou na výlet :-). Kuba po pár kilometrech počkal na grupetto kamarádů a Martenska pokračovala dále ve spanilé jízdě, sama dál. ... a nakonec ... Pajky! :-) Letos má i se Zeleňákem cca 1000km v nohách, tak v žádné umístění nedoufala. Závod to byl moc pěkný a hlavně prohnala svého černého koně, Venge! Trať byla jak houpačka, jednou byl člověk nahoře, jindy zase dole. Přesně takové pocity se mísily i v její hlavě a čekala, kdy ji muž opět dojede. A kdo to celé smolí? No přece já! Pajky