Okresní přebor v cyklo kabátě

  V neděli posledního května se v České Lípě konal závod okresního silničního poháru. Počasí přeje, a tak vyrážíme po vlastní ose ve čtyřech lidech já, Paudis a otec a syn Hradeckých. Prezentace se podle tradice odbývá v hospodě na Svárově, aby cyklisté věděli, že je tam nejlíp a my tam současně chvíli čekáme, až si to odzávodí mrňata. Kdo trpí dehydratací, může stejně jako my popíjet kolové nápoje, nebo něco s vyšším oktanovým číslem. Jelikož je doba oběda, je tu k vidění i pár odvážlivců, co do sebe sunou dávku vepřové energie, zabalenou do strouhanky a vajíčka. Nám v tuto chvíli dělá společnost Powersport od Enervitu, každý zkrátka volíme přípravu podle svého.  

"Ještě pěkně dohromady ..."

Tak akorát po polknutí posledního sousta přichází duchovní otec celé akce Pepa Vlasák a mocným hlasem svolává polehávající i postávající závodníky na předzávodní poradu. Ta sestává hlavně ze dvou bodů. První že asi chytneme závory v Bliževedlích a druhá že silnice je i pro auta, která mají větší sílu než my, tak žádný přetlačování. Poté už vyrážíme za Lípu směr Libchava, kde je ostrý start. Asi padesátka účastníků se dává do pohybu na zhruba 70 km dlouhou a členitou trasu. Hodně fouká a nikomu se nechce začít naplno závodit. Rozhodnou tedy pravděpodobně až kopce, které nejsou dlouhé, ale v místech kde bude foukat do zad pojede každý za své. Stoupání je na trati celkem pět včetně cílového na Bořetín. V prvním z nich se tvoří jádro, které má šanci na dobrý výsledek a v druhém už se za to bere od podlahy a musím říct, že v cyklistice bolí i ten okresní přebor. Závodní aktivitu podle očekávání pořadatelů tlumí již avizované závory, které padají v momentě příjezdu prvního závodníka. Pauzička asi tří minut rozšiřuje skupinu na přibližně třicet borců různých věků, ambicí i výkonností. Klacky jdou nahoru a začínáme od znova. Každý dělej, co umíš. Přijíždíme do sjezdu, kde silnice mění svou vizáž z hladké rovné na děravou a zase na děravou. Tudy se pojede dvakrát a i tady se může rozhodnout, když člověk poleví v koncentraci a „koupí“ defekt. Poté již přichází kopec, ve kterém se pravděpodobně rozhodne o vítězích a poražených dnešního dne. První kolo je jen oťukávačka, Paudis jede jak hormon a pěkně nás natahuje. Na horizontu zkušeně přidává a odjíždí Martin Šlégl.    

... "na kopéčků v Africe" ...

Nechávám to být, nohy nic moc a v tom větru by to ve dvou zase dost bolelo. Ostatní smýšlejí podobně a náskok začíná narůstat. Teď jde jen o to, aby se skupina nezastavila a nepřestala závodit, to by tak dobrý časovkář a tempař jako je Martin uměl využít. Po pár kilometrech tedy beru rodla za spodek a takzvaně rozhýbávám ostatní a snažím se o viditelnost uprchlíka. Taktika vychází a pod kopec přijíždíme jen s půlminutovou ztrátou. A Paudis jede zas jak hormon. Držím pozici a vím, že kdo teď vydrží a pojede má vyhráno. Nohy už moc netáhnou, ale jsem v kontaktu se špicí. A pak jen rána, zasyčení a zpomalení. Defek zadku hatí všechny plány a taktiky. Měním duši a mezi tím dvojice z naší skupiny, která odskakuje a následně dojíždí uprchlíka míří s náskokem do cílového kopce, kde nikým neohrožována spurtuje o první tři fleky. Na cestě do cíle se už jen kochám a těším se na pivo a řezanku.    

"... a do cíle po defektu již na pohodu ..."

Pořadatelům děkuji za závod a příště snad i s lebkou na bedně. Říhoš