Jak jsem vyzrál na piráta

Forma? Co je to forma? Snad jen muška jedna přelétavá, která během celé sezóny kolem tebe lítá. Přesně podle tohoto upraveného známého citátu se momentálně cítím. V uplynulém týdnu jsem absolvoval pár popracovních tréninků s cílem posunout svoji výkonost do vyšších sfér, což v překladu pro lajky znamená, několik intenzivních vyjížděk v kopcích, kam by ani horolezec dobrovolně nechtěl jít, navíc s pocitem, že vám vybouchnou nohy bolestí. Ruce nahoru, vzdávám se, já už opravdu nemůžu ... Tuto dobrovolnou torturu plné přípravy měl okořenit sobotní maratonek s poutavým názvem „O pirátovo Voko“ … no nezbývá než doufat, že o to oko opravdu nepřijdu. Zdánlivě standartní den začínám v 9 hodin za pultem Kolokrámnického Specializovaného shopu a s myšlenkami ubírajícími se na odpoledne, prodávám zboží s velkým „S“ ve znaku jako na běžícím páse. Jako rozcvička a protažení ztuhlých svalů, posloužilo běhání po prodejně naprosto skvěle. Nezbývá než naplnit bidony kvalitní „hopsinkovou“ šťávou od Enervitu s přívlastkem G-Sport, dofouknout čerstvý tlak do Spešlových obručí, přetáhnout přes sebe lebkatou kůži od Sýkorky a rozrazit dveře prodejny ve spěchu na start. Dneska rozhodně nemám v plánu slitování se soupeři, takže hned do první lajny a od startu do „plnejch“. Uvidíme jak dlouho to vydržím, a taky kdo to vydrží se mnou. ... už ani do smíchu mi moc není, ale je to tam ... Krátce po startu přichází první prověrka, připadám si jako horský vůdce, stoupám po šikmé plošině na nejlehčí převod, nohy tvrdý jako beton a všichni soupeři za mnou. Takhle se mi to líbí, jen ať všichni pěkně trpí, hlavně udržet poker face a nedat na sobě znát známky únavy. A co se opravdu ve mně v té šílené stěně odehrávalo? Nadával jsem v duchu sobě, proč jsem se do toho dnes pouštěl a nešel radši na zahrádku na pár Svijanských, nadával jsem na pořadatele, jak je jenom mohlo napadnout začít závod touhle vraždou, trpěl jsem jako zmlácený pes. Ale něco na tom bylo krásné a pořád mě táhlo dál, ten pocit, že já jsem ten, kdo udává tempo a že mezera mezi soupeři a mým zadním kolem se každým šlápnutím zvětšuje. ... ještě si počkáme na to jak jste byli daleko ... Kopec je pro mě snad nekonečný a od půlky již zůstáváme pouze ve dvou, trochu z tempa tedy zvolňuji a šetřím síly, únava po týdenním tréninku je znát. Rozhodující okamžik závodu se však ukazuje až v jednom z následujících sjezdů, kde kromě přede mnou jedoucího soupeře ztrácím také značení trasy a bloudím po zarostlém lese… to mi ale na startu nikdo neřekl, že to dnes bude orientační závod. Volím tedy vlastní trasu a spouštím se v hromadě listí přímo dolů, kde za bukem řeší problémy s defektem jediný závodník, který mě ještě před chvílí trestal v kopci. Já však musím také řešit technické problémy s řetězem, tudíž když dva stojí, třetí se směje a ze slibného náskoku je výrazná ztráta. ... tak, a odsud už mě nedostanete ... Hodiny strávené v dílně se však zúročily a opět roztáčí pekelné tempo. Přichází dlouhé a výživné stoupání na nejvyšší bod závodu, obratem tedy opět přebírám první místo, nepřipouštím si bolest, jedu bomby a vrchol kopce přejíždím se solidním náskokem. Nezbývá než se bezpečně dostat dolů přes několik technických sjezdů, kde volím spíše jistotu a hlídám si odstup. V krátkých a prudkých stojkách už mi nohy vypovídají službu a křeče ovládají snad celé tělo, únava na mě doléhá. Naštěstí náskok držím a do cíle si dojíždím pro svoje první letošní vítězství, skvělý pocit. ... je to profil trasy nebo křivka tepů po předávkování kofeinem? Teď zbývá vrátit tělo co nejrychleji opět do použitelného stavu a připravit se na příští víkend. Zase chci bojovat jako lev. Držte palce, ať vítězná euforie vládne i nadále. Karas