Používáte zastaralý prohlížec Internet Explorer, který pro zobrazovaní našich stránek nepodporujeme. Použijte prosím jiný prohlížeč.
Kdy jindy…
Čas dokáže otupit ostrost zážitků, stejně tak, jako fyzickou bolest střídá uspokojení. A tak by se dal ve zkratce shrnout dnešní den. Na srazu se to opět lesklo démanty domácí cyklistiky a stačilo jen nasát vzduch, aby bylo jasné, v jakém laufu všichni jsou. Není tedy divu, že odpal od devítky málem nestihlo pár borců, spoléhajících na akademickou čtvrthodinku zpoždění.
hvězda, stár, estrella...prostě to nejlepší, co víc si přát...
Radost z čistého pohybu vlila všem do žil životodárnou tekutinu, na níž ani naše speciální roztoky nestačili. Ve druhém heblu jsme se proto rozhodli, že od teď již budeme žít a trénovat čistě. Prakticky okamžitě to semlelo doktora, který si život bez transfúzí nedokázal představit. A další následovali. Mazlík nenápadně vytáhnul z kapsy pytlík písku a s bravurou klavírního virtuóze, jej nahrnul do kolenního kloubu. Ještě před Llucem jsme tak přišli o polovinu vojáků a zůstali s náčelníkem osamoceni. První, co nás napadlo, že jim společná ubikace nedělá dobře a budeme je v budoucnu muset rozsadit.
...ředitel Mallorky si kontroluje docházku...
Ztráty týmu lebek ale zmátly i zbytek pelotonu, z původně čtyřicetihlavého stáda zůstalo na původně plánované trase za Incou jen osm nejstatečnějších. V Pollence jsme přišli i o Bártiče, který chtěl jet něco kratšího a otočil na Soller. My pokračovali v poklidném tempu na Picafort, do osvědčené kavárny na tradiční dávku kofeinu.
...mám dost éček na cestu vlakem zpět?
A tam to přišlo, Hůďa se nechal nalákat na pohádku o Betlemu. Stačilo deset vteřin a bylo rozhodnuto. Na počítadle v hlavě naskočila cifra se dvojkou na začátku, dneska to prostě padne. Současně však bylo třeba zajistit potřebné tempo, abychom stihli západ slunce. To zejména při vzpomínce na loňskou stáž, kdy jsme se vraceli za svitu měsíce.
...pojedem tam, nebo ne?
Myšlenkové pochody každého z nás se ubíraly vlastní cestou, když jsme se blížili k dominantě vísky Artá, za kterou následovala další devítka kilometrů k místu, většině očí ukrytému. A někomu i nadále zůstalo. Stejně jako vloni Mazlík, i letos se jeden z naší skupiny otočil těsně před vrcholem a pohledem na nekonečnou plochu moře. My ostatní se svezli ke kostelíku v Betlemu, magickému místu, prostoupeného magií.
...nevědí, co je čeká...
Po zapálení svíčky pro Elkina nastal čas na návrat. I přes reptání pilně trénujících borců bylo rozhodnuto „nestavíme, máme zpoždění“. Další místa tedy jen letecky…Manacooor, Villa Francaaa, Porrerreees, Luc Majoooor a pláááž.
...co je zatím kopcem vlevo??...
Při myšlenkách na dnešní decimaci týmu jsme se ale museli zamyslet, co dál. Není to legrace, získat kvalitního jezdce ve chvíli, kdy soupisky jsou uzavřeny, nadějní jezdci rozebráni a ostatní již v civilním sektoru. Jak je však zvykem u našeho ředitele, nesložil zbraně a ještě cestou podél dálnice získal novou akvizici, Aliho z Mali. Čím nás tento jezdec zaujal? Dokonalou technikou jízdy, kadencí na hranici sto třiceti otáček v zelených teniskách a stejným typem čepice, jako má náš ředitel. Takže naše trumfy opět začínají mít hodnotu, a to je nejvíc!
...Artá...
Není divu, že jsme to museli trochu oslavit, a to navíc při pohledu na západ slunce nad mořem, který jsme letos stihli.
Zítra nás čeká volný den a již teď se snažíme vymyslet, která z okolních „cafeterií“ bude naším azylem.
KoTyMa
...pohled jen pro některé...
...stejně jako budova v dáli...
...Betlem, magické místo...
...nestavíme, máme zpoždění...
...stihneme slunce nad hladinou...
...ředitel nám chtěl Aliho přetáhnout...
...ale je náš...
...terezín dává s přehledem...
...západ slunce...
...jsme dnes stihli...
...je to hodně, nebo málo...
hvězda, stár, estrella...prostě to nejlepší, co víc si přát...
Radost z čistého pohybu vlila všem do žil životodárnou tekutinu, na níž ani naše speciální roztoky nestačili. Ve druhém heblu jsme se proto rozhodli, že od teď již budeme žít a trénovat čistě. Prakticky okamžitě to semlelo doktora, který si život bez transfúzí nedokázal představit. A další následovali. Mazlík nenápadně vytáhnul z kapsy pytlík písku a s bravurou klavírního virtuóze, jej nahrnul do kolenního kloubu. Ještě před Llucem jsme tak přišli o polovinu vojáků a zůstali s náčelníkem osamoceni. První, co nás napadlo, že jim společná ubikace nedělá dobře a budeme je v budoucnu muset rozsadit.
...ředitel Mallorky si kontroluje docházku...
Ztráty týmu lebek ale zmátly i zbytek pelotonu, z původně čtyřicetihlavého stáda zůstalo na původně plánované trase za Incou jen osm nejstatečnějších. V Pollence jsme přišli i o Bártiče, který chtěl jet něco kratšího a otočil na Soller. My pokračovali v poklidném tempu na Picafort, do osvědčené kavárny na tradiční dávku kofeinu.
...mám dost éček na cestu vlakem zpět?
A tam to přišlo, Hůďa se nechal nalákat na pohádku o Betlemu. Stačilo deset vteřin a bylo rozhodnuto. Na počítadle v hlavě naskočila cifra se dvojkou na začátku, dneska to prostě padne. Současně však bylo třeba zajistit potřebné tempo, abychom stihli západ slunce. To zejména při vzpomínce na loňskou stáž, kdy jsme se vraceli za svitu měsíce.
...pojedem tam, nebo ne?
Myšlenkové pochody každého z nás se ubíraly vlastní cestou, když jsme se blížili k dominantě vísky Artá, za kterou následovala další devítka kilometrů k místu, většině očí ukrytému. A někomu i nadále zůstalo. Stejně jako vloni Mazlík, i letos se jeden z naší skupiny otočil těsně před vrcholem a pohledem na nekonečnou plochu moře. My ostatní se svezli ke kostelíku v Betlemu, magickému místu, prostoupeného magií.
...nevědí, co je čeká...
Po zapálení svíčky pro Elkina nastal čas na návrat. I přes reptání pilně trénujících borců bylo rozhodnuto „nestavíme, máme zpoždění“. Další místa tedy jen letecky…Manacooor, Villa Francaaa, Porrerreees, Luc Majoooor a pláááž.
...co je zatím kopcem vlevo??...
Při myšlenkách na dnešní decimaci týmu jsme se ale museli zamyslet, co dál. Není to legrace, získat kvalitního jezdce ve chvíli, kdy soupisky jsou uzavřeny, nadějní jezdci rozebráni a ostatní již v civilním sektoru. Jak je však zvykem u našeho ředitele, nesložil zbraně a ještě cestou podél dálnice získal novou akvizici, Aliho z Mali. Čím nás tento jezdec zaujal? Dokonalou technikou jízdy, kadencí na hranici sto třiceti otáček v zelených teniskách a stejným typem čepice, jako má náš ředitel. Takže naše trumfy opět začínají mít hodnotu, a to je nejvíc!
...Artá...
Není divu, že jsme to museli trochu oslavit, a to navíc při pohledu na západ slunce nad mořem, který jsme letos stihli.
Zítra nás čeká volný den a již teď se snažíme vymyslet, která z okolních „cafeterií“ bude naším azylem.
KoTyMa
...pohled jen pro některé...
...stejně jako budova v dáli...
...Betlem, magické místo...
...nestavíme, máme zpoždění...
...stihneme slunce nad hladinou...
...ředitel nám chtěl Aliho přetáhnout...
...ale je náš...
...terezín dává s přehledem...
...západ slunce...
...jsme dnes stihli...
...je to hodně, nebo málo...
Doporučujeme
Sledujte nás na sociálních síťích
Tento internetový obchod ukládá soubory cookies, které pomáhají k jeho správnému fungování. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte.