Kolikrát do řeky vstoupíš, tolikrát se zmácháš

Říká se, že dvakrát nevstoupíš do jedné řeky. Ve většině případů to platí, najdou se ale výjimky, tedy hlavně jedna, a to JÁ. Když jsem před pěti lety absolvoval se svojí drahou polovičkou první ročník Beskydské sedmičky, byl jsem tehdy v cíli naprosto přesvědčený, že tenhle závod už nikdy. Po sportovní stránce to byl zážitek, ale po té pořadatelské to bylo naprosté fiasko… Když mě kamarád „bratr Atlet“ v březnu oslovil, zdali bych s ním „nešel“ letošní ročník, po několika dnech rozmýšlení jsem nakonec souhlasil. Výzva je výzva… Doufal jsem, že po pěti letech se parta kolem Mr. Uhra už dala organizačně trochu do kupy, tak to snad nebude tak strašné.

Na startu je nás požehnaně..

Jako test kondice a mentální síly jsem si dal již reportovaný Lysohorský čtyřlístek (L4L). Test vyšel na jedničku, zjistil jsem, že nohy na to nemám, hlavu snad ano. V polovině srpna mi navíc ještě oznamuje bratr Atlet, že ho bolí noha a že tedy nemůže. Ani tyto dva signály mi nestačily k tomu, abych se na to nevyprdnul a nezůstal raději doma. Sháním tedy nového parťáka, kupuji číslo…

Hurá na Javorník..

Poučený z L4L, půjčuji si od Pavla Štryncla kompresní návleky na stehna (Pavle díky!!!), doplňuji potřebné info a týden po Ötztalerovi vyrážím do rodného Třince na start B7-ky, Mistrovství ČR v horském maratonu dvojic.

.. stále stoupáme..

V pátek ve 22:30 jsme spolu s dalšími skoro třemi tisícovkami nadšendců nachystaní na startu. S kapsama plnýma Enervitu a „velbloudem“ naplněným až po okraj vyrážíme s parťákem Karlem Axmanem vstříc Frenštátu pod Radhoštěm. Čeká nás 95 km, přechod přes osm vrcholů Beskyd, který v součtu dá 5500 nastoupaných metrů. Ten osmý kopec už se oficiálně nepočítá :) Hůlky mám tentokrát už od začátku a nebýt, nich těžko bych pochodil!

.. a nepolevujeme ..

Nikam se neženeme, v poklidu běžíme do Oldřichovic (400 m), odkud stoupáme po sjezdovce na první kopec, Velký Javorový (1031 m). Sotva vylezeme nahoru, okamžitě padáme do údolí. Trať vede přímo lesem a je v těchto místech neznačená, proč taky??? Naštěstí tuhle část znám jak své boty, takže nebloudíme. Jsme v Řece (550 m), je půlnoc a čeká nás další výstup. Na Ropici (1081 m) jsme za čtyřicet minut ještě s další dvojicí - tisícičlenné startovní pole se již po dvou hodinách značně roztrhalo.

Pitný režim je nejdůležitější..

 Cestou dolů na Morávku není nic zajímavého, klasický beskydský seběh, lesní cesta plná kamenů… Je potřeba si dávat bacha na nohy, něco málo sníst a pokud možno pořád pít. Na Morávce (475 m) je první bufet, Karel je nějaký nesvůj, má už od startu „krizi“, tak na chvíli zastavujeme, doplňujeme vodu, protáhneme hnáty, čeká nás první větší kopec, Trávný (1203 m). Začíná se sjezdovkou, po které následuje asi dvoukilometrová stěna, kde zhruba v polovině mám před očima lehce mlhavo a vůbec jsem nějaký nesvůj. Rovnám se kofeinovou ampulí, gelem a Enervit tabletou. Je to mnohem lepší :) Po hodině jsme konečně na Trávném, hlásí nám, že jsme sedmí. Zatím pro nás nic neříkající informace, jdeme teprve něco přes tři hodiny, co bude za dalších pět, deset…

.. už míříme na Radhoš ť..

Sbíháme směr Krásná (500 m) pod Lysou horu, kde na nás čeká další bufet. Narychlo doplňujeme zásoby před výšlapem na vrchol Beskyd, předbíháme tak dvě dvojice, jsme lehce v “laufu”.  Nicméně menší tlaky v břiše mě nutí narychlo si odskočit do křoví, člověk musí být opravdu nachystaný na všechno :) Před čtvrtou ranní jsme na Lysé (1324 m). Mimo pořadatelů je na Lysé už v tuto ranní hodinu i několik zvědavců, kteří se sem vylezli podívat, zafandit...

.. už vidíme cíl..

Teď si představte, že jste přijeli do kamenolomu, před vás vysypali tříkilometrovou “cestu” z kamenů (od malých kamínku po velké balvany), dali vám čelovku a řekli vám běž. Asi tak nějak vypadá první pasáž seběhu z Lysé, šílené. Nadávám jak špaček, Karel neříká nic, je rád, že je rád. Konečně asfalt, což je o něco lepší než suť, ale taky žádná výhra. V Ostravici (410 m) Karel hlásí, že se mu to nějak nezdá, že tudy loni nešel… Na bufetu vidíme týmy, které jsme předběhli na Trávném, jak si už plní břicha. Počítáme to na takových deset minut zásek, no co se dá dělat. Trochu na mě z toho padá “deka”, moc se mi nechce, ale Karel naštěstí tahá, tak jdeme na Smrk (1276 m). Cesta nahoru je nekonečná, melu z posledního, začínám mít malinko obavy jak to vlastně dopadne…

.. ždímáme poslední zbytky sil..

Na Smrku se rozednívá, konečně můžu sundat čelovku, panoramata nevnímám. V rychlosti se plním dalším kofeinem a cukry. Seběh dolů do Čeladné (510 m) je nekonečný. Nyní oceňuji to, že se jde ve dvou. Jít sám, regulérně bych si sednul a možná se i rozplakal :) Na sentiment ale není čas, před námi je stále víc jak třicet kilometrů, což znamená ještě tři kopce. Následuje bufetová klasika v Čeladné, naplnit pytlík na zádech vodou, něco sníst, protáhnout nohy. Tentokrát si dáváme i pivo. Takhle po ránu dát si pivo :)¨

.. tohle už bylo čistě na morálku..

Další čtyři hodiny už nejsou nijak zajímavé, normální stereotyp. Vyjít na kopec, sejít dolů, vyjít na kopec, atd. S profilem se i mění psychický a fyzický stav. Karel valí z kopce, já mám krizi, do kopce je to přesně obráceně. Po třinácti hodinách jsme konečně na posledním kopci, Velkém Javorníku (918 m), musí na nás být pohled, dvě smradlavé sotva se vlekoucí zombie. Finální seběh do Frenštátu je už hodně přes hranu, ale je to už jen 5 km… Na náměstí dobíháme po 13 hod 20 min v euforii, jsme na pátém fleku a v kategorii bronzová medaile. Až když vyčtu čip, všechno to ze mě padne a najednou sotva jdu. Jsem ale šťastný jako malé dítě.

Příjemný dojem ze závodů kazí hodně tristní pozávodní servis. Dostáváme plechovku Birella a vrací nám peníze za čip a číslo. Hotovo, šlus. Žádné jiné pití, pitomá tatranka, prostě nic. Za těch patnáct stovek na dvojici bych čekal trochu víc…

Dopředu vychvalovaný online přenos výsledků během noci s hloupou výmluvou kolabuje, na webu ani na facebooku ani zmínka o výsledcích ještě ve chvíli, kdy už nejlepší byli mnoho hodin v cíli. Divím se, že takové akci Adidas propůjčuje svoje jméno.

Ale takový je život, když má podprůměrný organizátor šrtěstí na lokalitu, lidé mu tam přijdou. Zážitek ze závodu zůstává, mizerné zázemí se po čase rozplyne ve vzpomínkovém optimizmu.

Přesto si říkám, že již nikdy..nejmíň pět let, sem nepojedu!

Výsledky najdete zde.

Rychlonožka Robert