Používáte zastaralý prohlížec Internet Explorer, který pro zobrazovaní našich stránek nepodporujeme. Použijte prosím jiný prohlížeč.
Velikonoční otevírací doba: Od 29. 3. do 1. 4. jsou naše prodejny zavřené
CZK
EUR
Měna:

Výzva pro ty nejsilnější - ČEZ Krakonošův Cyklomaraton

Vytvořeno05.08.2014

Jen pár týdnů před polovinou prázdnin nám přišlo pozvání k účasti na zcela nový maraton přímo od Honzy Slavíčka, bývalého elitního cyklisty, následně trenéra, ale hlavně našeho dobrého kamaráda. Sláva, jak všichni Honzovi Slavíčkovi říkají, si vzal na svá bedra nelehký úkol a společně se starosty obcí v krkonošském regionu, se pustili do organizace silničního maratonu pod názvem ČEZ Krakonošův Cyklomaraton. Lákavá je zejména jeho trasa, která jezdce zavede do Krkonoš, na Pomezní Boudy z polské strany, a také extrémní stoupání z Pece pod Sněžkou, směrem na Pražskou boudu, kde doposud žádná trať silničního závodu nevedla. I to byl pro nás důvod se sem vypravit. Pořadatelé současně vybrali vhodný termín v kalendáři závodů a s dobrou mediální propagací, díky čemuž se na startu sešlo více jak 300 závodníků všech věkových kategorií. Nechybělo několik desítek eliťáků, což mimo jiné způsobil i fakt, že bylo vypsáno finanční ohodnocení pro prvních 10 závodníků v cíli.

Nejprve mladší pohled Vesiho

Dva týdny po vystřízlivění z náročného křižování Beskydské krajiny při maratonu Beskyd Tour a následného doražení na UACu v Dobrovicích, jsem si jel zazávodit na pohár do Blatné. Slibně rozjetý závod však záhy ukončil defekt. Na druhou stranu letos první, takže víc mi vadilo, že závodní kilometry nenaskakují, jak bych potřeboval - na jejich nedostatek jsem totiž dost náchylný. A gumovat se při tréninku závodní intenzitou moc dobře nedokážu. Ale trénink šel v podstatě podle plánu. Přesto jsem netušil, jak se budu při dalším závodě cítit, asi jako pokaždé. Fakt, že pojedu na první ročník Krakonošova cyklomaratonu, byl jasný od chvíle, kdy jsem se o závodu dozvěděl. O to víc, když oznámení přišlo od generálního organizátora závodu, Honzy Slavíčka, pod jehož křídly jsem mohl několikrát slavit titul mistra republiky, což současně dávalo jistotu, že organizace bude na špičkové úrovni. Mám rád, když je celá akce pod kontrolou a je z ní cítit prestiž. Motivace závodit se pak dostane na jinou dimenzi.

Soustředění Vesiho před startem, vypadá v pohodě, co říkáte? Na co asi myslí, ten kluk ušatá :) ? Soustředění Vesiho před startem, vypadá v pohodě, co říkáte? Na co asi myslí, ten kluk ušatá :) ?

Hned od začátku závodu se ujímáme čela pelotonu a rozjíždíme vysoké tempo. Je tu hodně nevyzpytatelných závodníků, takže si hájíme pozice až k prvnímu stoupání. Nemá cenu nechat něco náhodě. V kopci nasazuji ostřejší tempo, i když se necítím právě nejlíp. Trochu mě uklidní, když slyším zrychlené dýchání i u soupeřů. Ve sjezdu se mám obzvlášť na pozoru, zopakovat defekt z minulého týdne by bylo to poslední, o co bych stál. V dalším stoupání k Žacléři se zase stará o tempo Tomáš Paprstka, což dělá skpinu na pohled klidnější, asi proto, že má každý dost starostí sám se sebou. Občas sice někdo svým nástupem zrychluje tempo, ale jde spíš takové ty pokusy s jasným koncem. Teprve při nájezdu na Pomezky začíná být v pelotonu cítit nervozita. Nejprve se ujímá tempa Jakub Novák z BMC, za kterým se vyvážím. Stoupání je pozvolné, teprve kousek pod vrcholem přichází prudší pasáž, kde se začíná závodit o vrchařskou prémii. Zůstává nás na čele jen pár, vycouvá i můj náčelník Kuba. Při boji o prémii zachovávám chladnou hlavu, stejně nemám dobré nohy. Do sjezdu najíždíme asi v devíti, ale někde v jeho polovině se okolo prohnal Kuba ještě se dvěma závodníky. Co teď, říkám si, stíhat svého kolegu je blbost, zvlášť ve sjezdu, kde za sebou jen přivezu další soupeře. Navíc, když jsou tři a takhle dojedou, bedna je jistá. Nakonec jsem se rozhodl šetřit síly na druhé velké stoupání, které je obzvlášť prudké. Když nohy pojedou, vím, že v takovém stoupání si můžu vedoucí skupinku bez problému dojet.

Odstartované.... Odstartované....

Jenže nohy nejely a nejely tak, abych byl na vrcholu o minutu dříve spolu s nejlepšími a to rozhodlo. Zůstávám v druhé šestičlenné skupince za stejně velkou vedoucí. Sjezd je příliš táhlý a s málo zatáčkami, na to abych něco ještě změnil. Až na pár kilometrů před cílem tak jedeme kolotoč, v jednu chvíli máme dokonce čelo na dostřel, jenže to bylo vše. Ke konci se rozpadá už tak malá skupinka a do Trutnova dojíždíme po jednom, po dvou. S Nežerkou se snažíme ještě nějakou pozici získat, ale síly nejsou. Nakonec spolu spurtujeme o desáté místo a i to mi utíká, byť o kousek. Tedy spíš než spurt, to bylo takové krkolomné snažení o nic. V cíli jsme se nikdo nestačili divit, jak se jen stotřicetikilometrový závod může proměnit v peklo. Je ale super, že se tu rodí nový kvalitní podnik, do značné míry odlišný od ostatních. Dokázal vyvolat takový průběh závodu, jako by se bojovalo o titul a to je výjimečné.

Vesi

Pohled z čela

Na závod přijíždím standardně pozdě, ještě že mám Vesiho, který mi bere číslo dopředu. Půl hodiny před startem, tak vyndávám svůj hvězdný raketoplán, sypu do bidonů Enervit, připínám si číslo na záda a po krátkém rozjetí mířím na start. Po následném startovním výstřelu, se nejprve zvolna projíždí přes Trutnov za doprovodnými motorkami až za město, kde je teprve ostrý start.

Perfektně zajištěná trať a bezpečnost závodníků, byla podpořena několika motospojkami ... Perfektně zajištěná trať a bezpečnost závodníků, byla podpořena několika motospojkami ...

Jedeme s Vesim vepředu a snažíme se natáhnout startovní pole. Vůbec nevím, co mě čeká, nicméně nechci dnes nechat něco náhodě a zůstat v nějakém zbytečném pádu. První stoupání na Hrádeček, je na devátém kilometru. Mám problémy zůstat v kontaktu s čelem závodu, jede se poměrně ostře a já se nemůžu nějak dostat do tempa. Na kopci si říkám, to zase bude poprava! Další kilometry jsou naštěstí v klidu, jen pár pokusů o únik, které jsou zanedbatelné. Projíždíme polskou hranicí a míříme na Pomezky. Až zde se začíná znovu závodit. Tentokrát je však na pořadu deseti kilometrový kopec. Velká část tohoto stoupání je mírná a dá se jet na velkou placku. V půli stoupání, začíná tvrdá redukce, na špici si totiž vlezl můj kamarád Kuba Novák z BMC, který si tak odskočil po závodní pauze na "výlet". Nastolené tempo je pro mě dost vysoké, snažím jet svoje a tři kilometry pod vrcholem ztrácím kontakt s nejlepšími. Nicméně několik "zavzdušněných" odpadlíků včetně Kuby Nováka, který se vlastním tempem viditelně odpravil, vzápětí míjím a utvářím s nimi společně druhou skupinu.

Natahujeme jim držky už od startu ... Natahujeme jim držky už od startu ...

Jsme na prémii, kde je i bufet. Ztrátu na špici máme okolo třiceti vteřin. Beru si bidon od jedné z dívek a během pár okamžiků zakládám těžký převod a jedu „jako k ohni“. Není na co čekat, chci se vrátit co nejdříve do hry. Asi po dvou kilometrech dojíždím čelo závodu a ve vteřině jdu přes něj. Zaváhání soupeřů bylo pro mé další počínání v závodě nakonec rozhodující. Společně s Martinem Hebíkem a jedním ze závodníků Favoritu Brno, si vytváříme asi minutový náskok. Přijíždíme totiž do Pece pod Sněžkou, kde nás čeká strmé stoupání na Pražskou boudu. Někde jsem před závodem četl, že začátek má až 30% stoupání, když však před sebou vidím tu zeď, musím konstatovat, že fakt není čas na hrdinství. Můj nejlehčí pastorek s 28 zuby je pro mne vysvobozením, nevnímám soupeře z úniku a snažím se jet v klidu v sedle a hlavně udržet balanc. Vím, že pronásledovatele máme v zádech a do cíle to bude ještě kolem padesáti kilometrů. Vyvézt svých 76 kilo na tento kopec není vůbec lehké, zejména při myšlence, že jezdci jako David Blažej, či Michael Boroš, mají určitě o 15 kilo míň a stejná číslovka je ode mne dělí i v letech. Když o tom tak přemýšlím, už jsem tak trochu veterán.

není čas ptát se, kdo je kdo :) ... není čas ptát se, kdo je kdo :) ...

Vše nakonec dopadá dle mého výpočtu. Nahoře jsem v kontaktu s nejlepšími a užívám si tak dlouhý sjezd plný serpentin. Zůstalo nás tu celkem šest. Dva kluci z Favoritu, dva z Příbrami, já a Michael, zvaný Bory. O závodě jsem Boryho informoval osobně a již před startem jsme se domluvili na spolupráci, přece jenom převaha Favoritu byla znatelná. Vedle Boryho zde byl ještě jeho týmový kolega Vohrádka (Vobora), z Kolokrámu zase Vesi, Jirka Říha a já...takže v zásadě byly síly závodníků v první grupě vyrovnané.

... utvoříme hada a budeme hrát hru, Nejslabší máte padáka :) ... utvoříme hada a budeme hrát hru, Nejslabší máte padáka :)

Naše skupina střídá pravidelně a v dalších kilometrech si držíme zhruba minutový odstup na pronásledovatele. V druhé skupině jede vedle dalších Favoriťáků i Vesi, kterému poslední stoupání moc nesedlo. Jednu chvíli to vypadá, že nás snad kluci i doskočí, teprve asi 15 kilometrů před cílem je definitivně zlomíme a je tak jasné, že o vítězi se rozhodne mezi námi. Posledních pět kilometrů a začíná hon na lišku. Nastupujeme si s Borym několikrát do úniku, jsme aktivní a zkoušíme připravenost a nervy svých soupeřů. Skupina je však vyrovnaná a vyhrát dnes může při trošce štěstí každý z nás. Kilometr před cílem je jasné, že o vítězi rozhodne závěrečný spurt. A právě zde doplácíme s Borym na pozdní příjezd a neznalost finiše. Ostrá levotočivá zatáčka necelých 200 metrů před cílem, kam se vejde jen ten první z nás, rozhoduje o vítězi. Tím se nakonec stal mladý a nadějný závodník Michael Kukrle z Favoritu. Druhý je na pásce Bory a na třetím fleku spurtuje těsně přede mnou příbramský Martin Hebík. Na náš Kolokrám tak zbývá moje nepopulární "brambora" a na Vesiho pak 11. flek jako na prvního amatéra v cíli (myslím tím závodníka, co je první bez finanční prémie:))

A jsme pod prvním pořádným kopcem, najíždíme na Pomezky ... A jsme pod prvním pořádným kopcem, najíždíme na Pomezky ...

Na závěr chci popřát organizátorům hodně štěstí do dalších ročníků. Závod byl opravdu skvěle uspořádán, a to nejen na trati, ale i v cíli. Bylo zde živo, vládla dobrá nálada, dobrý jídlo a dobrý pití, bohatá tombola, co víc si tedy přát? Snad jen to, aby sem nejezdilo moc polských „profesionálů“  a neudělali si z toho svoje mistrovství světa, jako tomu bylo o minulém víkendu v Tatrách 

Pokud jste dočetli až sem, díky za přízeň.

Cuba Libre

Skupina se začíná pomalu dělit, mám co dělat abych visel v háku ... Skupina se začíná pomalu dělit, mám co dělat abych visel v háku ... ... a jsme konečně nahoře, založit velkou a rychle se vrátit na čelo ... ... a jsme konečně nahoře, založit velkou a rychle se vrátit na čelo ... a rovnou do ataku, když to nejde do kopce, tak to musí jít z kopce ... a rovnou do ataku, když to nejde do kopce, tak to musí jít z kopce ... Pec pod Sněžkou a nejtěžší část závodu před námi ... Pec pod Sněžkou a nejtěžší část závodu před námi ... ... dělám, jako bych byl na výletě ... ... dělám, jako bych byl na výletě ... ... na Pražské boudě s protáhlou držkou, naštěstí v kontaktu s nejlepšími. Byly tam krásné výhledy, já měl však mlhu a ani Sněžku, která je za mnou, jsem neviděl ... ... na Pražské boudě s protáhlou držkou, naštěstí v kontaktu s nejlepšími. Byly tam krásné výhledy, já měl však mlhu a ani Sněžku, která je za mnou, jsem neviděl ... ... Vesi na tom byl asi dost podobně :) nebo se dívá na svůj computer a nevěří číslům? ... ... Vesi na tom byl asi dost podobně :) nebo se dívá na svůj computer a nevěří číslům? ... 30 km do cíle ... ... 30 km do cíle ... ... 29,5 km :) do cíle  .... ... 29,5 km :) do cíle .... "Půjdu se mejt a pozhasínám, co bude dál?" .... "Půjdu se mejt a pozhasínám, co bude dál?" .... atak, co jiného .... atak, co jiného .... a jdeme do finále ... a jdeme do finále ... starej a mladej v cíli, čtvrtej a druhej, ale nakonec každej spokojenej :) starej a mladej v cíli, čtvrtej a druhej, ale nakonec každej spokojenej :)

Sledujte nás na sociálních síťích

Na vašem soukromí nám záleží
Tento internetový obchod ukládá soubory cookies, které pomáhají k jeho správnému fungování. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte.
Povolit všeNepovolovat cookies