Nadechnout a znovu do závodního kolotoče

V posledních týdnech se našemu Kolokrámskému týmu docela dařilo. Po mém nečekaném vítězství na Mamutu a následně po úspěšném dokončení závodu UCI GP Czech Republic, v rámci Visegradu, jsme se zúčastnili, jak již sami víte od Vesiho, dalšího dílu ČP v Lipně. Tento závod byl po několika letech z mého pohledu velice dobře uspořádán. A to nejen z pohledu zabezpečení závodníků, zázemí, nebo s tím souvisejících věcí, ale i volbou trati, která z části vedla přes sousedící Rakousko. Přál bych si proto více takovýchto závodů. V letošním roce, je ČP velice dobře obsazen i zahraničními jezdci, což samozřejmě podporuje atraktivitu jednotlivých závodů. Pro nás amatéry a závodníky jednotlivce je však velice náročné abychom se dokázali prosadit, kupříkladu do první dvacítky. Myslím si, že moje i Vesiho výkonnost je srovnatelná s předchozími lety, kdy se nám dařilo nahlédnout několikrát v sezoně do pohárové TOP TEN. Sám za sebe jsem proto trochu zklamaný z letošních umístění, zejména z pohledu, že rád překonávám svoje dřívější maxima :). Na druhou stranu, těžko se porovnává, když je ten náš cyklistický rybníček letos naplněn novými „štikami“ a kvalitními týmy. Všechny závody jsem doposud dokončil, ač to byl kolikrát boj s psychikou. Co taky můžu čekat, čtyřicítka na krku, spousta práce ve firmě a k tomu chybějící kilometry v tréninku :). O to víc mě těší letošní tři vítězství a dalších několik umístění na bedně, jak na zmiňovaném Mamutu, tak na dalších regionálních závodech.

Poslední dny se u mě odvíjely na vlně neustálé únavy, i když jsem si pořád namlouval, že skoro netrénuju. Nějakých 2200 km, převedeno na 70 odtrénovaných hodin v měsíci květnu, není opravdu mnoho na elitního závodníka, či někoho, kdo chce závodit s nejlepšími. Proto jsem se rozhodl, že je čas zpomalit, přesunout se na mini soustředění a to nejméně na týden. Otázka ale zněla nejenom kam se klidím, ale také za co a kdy to vlastně stihnu. Nakonec jsem vybral „Křižákovu destinaci“, oblast kolem jezera Garda. Autem je to relativně dostupné a kopcovitý terén by měl být touto dobou již beze sněhu a tudíž průjezdný. V tu samou chvíli musím trochu zahánět myšlenky na letošní Giro, kdy se jezdci na Stelviu prokousávali mezi bariérami sněhu, no snad budu mít více štěstí :). Počasí v červnu většinou již tréninku v horách přeje a můj trenér Ondra Vojtěchovský mi proto napsal plán na 5 tréninků v horách... Dovybaven potřebným střelivem od Enervitu, Venge vypulírovaný na mých vrchařských kolech LW Gipfelsturm a po celkové kontrole i těch nejmenších detailů jsem se tak pustil s chutí a vervou do plného tréninku. Za těchto pár dní jsem v kopcích strávil necelých 30 hodin, což koplo 760 km. Soustředění uteklo jak voda a jsem zpět v realitě. Mistrák republiky je za dveřmi a proto je potřeba zatuhlý kafemlejnek z těžkých tréninkových dávek zkusit znovu roztočit do plných závodních obrátek. Hned po návratu proto mířím na nejbližší závody. O víkendu se totiž konaly dva závody UAC ligy.

V sobotu 7. 6. To bylo kritérium v pražských Bohnicích, přímo v parku psychiatrické léčebny. Nikdy jsem zde nebyl, o to větší tedy byla moje zvědavost, jak to zde vypadá. A pokud tam dojedu, zda si mě tam rovnou nenechají :). Unavený jsem tak, že se po ránu ani nemůžu odlepit od pelechu, cestou do Prahy prý celou dobu čumím jak vyvoraná myš, ale jak mi řekl Ondra „jeď tam, musíme roztočit nohy z těch hor“. Až na místě zjišťuju, že to není kritérium moc do rychla. Závod se odehrává v místním parku blázince, který je ve svahu, takže se spíš podobá těžké práci. To mi samozřejmě není moc po chuti, nohy mám zaseklý a nateklý jak barely od nafty. Ještě že je v parku stín a nemusíme se smažit na slunci. Závod sám o sobě by to byl hezký, kdybych se cítil odpočatý, tak beru celkové 2. místo za vítězným Petrem Novákem, jako velký úspěch. Ve stavu co se nacházím bych vážně nemohl čekat víc. Následná neděle však pro mě není o nic lehčí. Další díl UACu se jede v Jedomělicích u Slaného. Moc pěkný závod ve velice horkém počasí, hojná účast a tím i slušná konkurence na místní amatérské poměry. Po sobotním kritériu a oslavě 65. narozenin mistra Húsky mám ráno znovu boj vstát s postele. Ještě že řídím pouze do Doks, od kterých mám pilota Říhiče! Závod je pro mě utrpením od startu až do cíle. Bez pocitu síly, rychlosti a nakonec i motivace. Únava jde dost přes závit, asi jsem se na to měl rovnou vykašlat a jet se jen lehce projet, říkám si. Každý okruh z dnes pěti vypsaných, jsem v kopci jak na gumě. Stálé nachlazení, s kterým jsem již odjížděl na Gardu, mě dost limituje. Navíc se mi mizerně dýchá a syčím jak papiňák. Na „zarputilce“ nakonec vidím i cílovou pásku v naší odjeté skupině, kam jsem se po sérii ataků soupeřů nějakým omylem dostal a v posledních metrech se snažím špurtovat o bednu. Kupodivu to vychází a beru nakonec třetí flek za opět vítězným Novákem a druhým Nežerkou. V cíli si místo Enervitu ordinuji 4 piva. Je nesnesitelné horko, které mě spolu s alkoholem za několik chvil dokonale paralyzuje. Ve chvíli, kdy dočítáte moje poslední zážitky, se zase smažím na závodním okruhu. Dalším závodem totiž pokračovala dnešní Lopatárna, a to je konečně něco podle mého gusta :). Doufám, že se trochu srovnám, naladím do puntíků a konečně si, jak Ondra poradil, roztočím nohy do rychla. Takže se namísto cintání o tom, jak mě to bolí, zanedlouho budete probírat řádky o nezadržitelném letu okřídlených lebek, které ač v nevelkém počtu na startu, dokáží pěkně zatopit našim předním profesionálům :)... jo vím, jsou to jen prdy a kecy :) Díky za přízeň a držte mi palce Kuba [gallery link="file" ids="7789,7793,7784,7785,7786,7787,7788,7790,7795,7796,7794,7783,7798,7801,7792,7791">