Zlomek vteřiny...

Robertův zpětný pohled na Mamut Tour. Otřepaná fráze ve sportovní terminologii, popisující „neměřitelný“ časový úsek, ve kterém se většinou stane něco zásadního. Můžu z vlastní zkušenosti říct, že to ale může být poměrně dlouhá a měřitelná doba, ve které je potřeba se rozhodnout „o bytí či nebytí“. Ono slovo rozhodnout asi není to správné slovo, veškerý běžný kalkul, co, jak, proč jde v tomto případě úplně stranou a nastupuje ten nejzákladnější lidský pud, přežít. Poté co mi boule vyhodila ruce z řídítek a já je ještě naštěstí intuitivně znovu chytil zpět, bylo mi jasné, že tenhle sjezd už bohužel nedám. Nevím proč, ale už jsem ani nemačkal brzdy, asi abych nechytl šmíra. Poslední co si ještě zcela jasně vybavuji je, že přede mnou byla možnost buď to položit na asfalt (kde jsem viděl, co mě čeká) nebo to poslat do neznámé louky a uvidí se. V tomto okamžiku asi mozek nejspíše vyhodnotil, že lepší je padnout do neznámého (a snad měkkého) než na tvrdý nekompromisní asfalt. Pak už si jen vybavuji skok z krajnice, dopad na trávu, mé tělo pohybující se přes řídítka a temno… Pak dlouho nic. Tráva byla naštěstí opravdu měkká, nebyly v ní žádné skryté kameny nebo jiné tvrdé předměty. To, že jsem vyváznul JEN se zlomenou klíční kostí a otřesem mozku, je obrovské štěstí, které není radno znovu pokoušet. Když jsem pak večer ležel v nemocnici v posteli a zpětně si uvědomoval, jak to všechno asi mohlo dopadnout… Chtěl bych poděkovat Martině a Radkovi za poskytnutou první pomoc (a všem dalším, které si bohužel nepamatuji), Kubovi a Jirkovi za psychickou podporu. Díky! A hlavně Pánu Bohu, že při mně (opět) stál. Nejabsurdnější a docela „úsměvné“ z toho všeho je pokuta, kterou jsou dostal od PČR za zavinění dopravní nehody se zraněním. To, že jsem zranil sám sebe a že mě to vážně dost bolí, nikoho nezjímalo. Naštěstí jen 500,- (sazba 500 – 2000,- Kč). Holt zákony je potřeba ctít. Robert