Jak je tělu po zemětřesení, aneb Lazarova píseň.

Když jsem ve čtvrtek ulehl s pocitem, že jsem se právě dostal z mlátičky obilí, představoval jsem si, co přijde na druhý den. A v pátek ráno je to dle očekávání ještě horší, již jen dostat se z postele mi trvá půl hodiny. Nikdy bych nevěřil, jaký to je problém, bolí mě celé tělo, ale co jiného čekat po včerejším tvrdém pádu na dlažbu. Na devátou ranní hodinu mám nasmlouvané zákazníky na servis, takže není moc času na kontrolu všech tělesných funkcí, snažím se rozběhnout jen ty nejdůležitější. Kolem poledne volá Filip, jestli s ním půjdu na oběd, tak se domluvíme, že si mě cestou vyzvedne v dílně. Během přesunu do místní restaurace zjišťuji, že cítím každý hrbol, a to ani nezdůrazňuji, že nás čekají dva železniční přejezdy v Kamenici . Chvíli přemýšlím o tom, že zpáteční cestu si střihnu raději pěšky. Na radu přítele do sebe během oběda vpálím „čtyřstovku Brufen“, ale ani pak nepřichází zásadní zlepšení, ač o další dvě hodiny později posílám do těla ještě jeden brufenovej knoflík. Teprve po šesté večerní končím v rachotě a jdu vyzkoušet, zda jsem schopen se udržet na kole. Radek mi během včerejšího večera odservisoval můj Venge, po prakticky kompletní generálce a výměně několika orgánů vypadá stroj opět v kondici. Musím v duchu vyseknout velkou poklonu našemu ultraspecializovanému mechanikovi, jak se mu povedla proměna hromady šrotu do původní podoby. Na kole to celkem jde, asi Brufen konečně zabral. Jen ze sedla to není ono, protože se nemohu moc dobře zvednout. Jedu zlehka, venku prší a jsou 3°C. Jsem navlíklej ve skafandru a celkem to zvládám. Nakonec dávám 60 km a vracím se po tmě. Jen se vysoukám z hadrů, tak jedu za svým kamarádem a panem masérem Vojtou Staňkem, v současnosti českolipským řezníkem „Špejlíkem“. Vojta má skvělý ruce a navíc jeho slova vždy pohladí na duši. Jako další velké plus vidím vnitřní regeneraci spojenou s konzumací jitrnic, jelítek, klobás, případně sekané, a to vše jeho vlastní výroby. Dovedete si někdo představit, jak je to skvělý, když Vás někdo masíruje a vy přitom jíte uzený a zapíjíte to Svijanskou jedenáctkou? To je prostě nejvíc. Jen to nesmíte moc přehnat, protože při masáži zad, se můžete pěkně, víte co... Asi už vím, proč je na masérském stole otvor pro obličej. Vojta kontroluje nejen záda, ale pro jistotu reviduje i ostatní šrámy. Jsem rád, že nakonec moje žebra nenakládá do medu, ale navrhuje jim tejpy, abych byl pánem vedeného směru svojeho Spešla a ne jen náhodným pasažérem. Jsem rozhodnutý jet zítra na silniční závod do Kouřimi. Chci se řádně připravit na „Visegrad“, který se koná 15. května. To je za rohem, a tak není moc času na odpočinek. Večer přemlouvám Jirku Říhu, aby jel se mnou, bez zaváhání souhlasí. V sobotu vstávám již v sedm ráno a zjišťuji, že to není o nic lepší než předešlý den. Vstávání zase trvá půl hodiny, stejně dlouho pokus o ranní hygienu. Obvyklé rituály ráno spojené s místností „OO“ nejsou vůbec legrace, žebra bolí jak čert i při silnějším nádechu. Teprve snídaně a následná kávička z magické mašiny na kuchyňské lince mi přináší úlevu. Do auta sedám se zpožděním a tak jedu „bomby“ až do Splavů, kde nabírám Jirku. Je kolem deváté a v Kouřimi je start za hodinu a půl. Nikdy jsme tam navíc nebyli, tak raději spěcháme, abychom vše stihli. Před Bělou pod Bezdězem vidíme v zatáčce policejní vůz, zase tady číhají, kdo projede zdejší zatáčku svižně a přejede tak plnou čáru . Na poslední chvíli ubírám z plynu a projíždím kolem nich jak sváteční řidič. Hned jak mizí z dohledu, nabírám opět letovou hladinu 150 km/h a na auta v protisměru pro jistotu blikám na znamení kontroly. Před Bolkou nás dojíždí blikající policejní Pasat. Mám tak premiéru, ještě jsem se s ním nesetkal osobně. Je mi však jasné, co bude následovat. Zastavujeme u prvního sjezdu a policista se mě ptá „proč jste na nás blikal?“ Odvětím podle pravdy, že mu to musí být jasné. V protisměru stály "švestky", jen ne v civilním autě. Pokuta za překročení rychlosti je zcela jasná, nebráním se. Jsem tak o dva tisíce lehčí, o tři body bohatší a o 20 minut času chudší. Navíc jsem si při jejich revizi ověřil, že mám nula procent alkoholu v krvi . Vzápětí letíme dál jak o život, body nebody. Na dálnici za Boleslaví, musíme ještě natankovat. Stavíme na „Agipce“ a já říkám Jirkovi, musím na toaletu (aby taky ne, konečně mi fungujou střeva). „Natankuj zatím prosím Tě, já Ti vezmu za odměnu kávu“. Když se vracím z toalety a chci platit účet, paní za kasou mi sděluje cifru 535 Kč. "Nespletla jste se, brali jsme plnou". Odpovídá, že nebrali, kolega prý natankoval do dodávky benzín. Kouknu ven a vidím, jak Jirka zběsile telefonuje. Jdu za ním a prohlížím displej stojanu. V autě je 15 litrů Naturalu 95 . Beru tedy pistoli od nafty a snažím se dotankovat „do plnejch“. Nádrž je na 80 litrů, bereme ještě aditivum a snad to bude OK. Co však nebude OK, je start dnešního závodu. Po cestě dávám další dva knoflíky Brufenu, které ve spojení s mým stálým stresem, že nic nestíhám, mi dávají na chvíli pocit, že mě nic nebolí. Auto si to chrochtá nad tou dobrotou, co jsme mu dneska namíchali, bez potíží. Po cestě se snažíme volat několika závodníkům, aby nám vzali startovní čísla. Buď se nedovoláme, nebo nám hlásí, že v tomto počasí na závody nepojedou. „Je zima a prší“, zní nejčastější odpověď. Říkám si sám pro sebe, „jste kurva z cukru, nebo co“? Přijíždíme na místo 20 minut před startem. Nekoukám moc kolem sebe. Jen zjišťuji, že první odvážlivci, se již houfují na startovní čáře. Převlíkám se, v rychlosti přidělávám čip na kolo a minutu před startovním výstřelem, se s Jirkou řadíme na konec balíku. Je odstartováno, ale zjišťujeme, že 180tihlavý dav před námi stále stojí. Tak zjišťujeme, že jsou to účastníci "dětské" 50ti kilometrové trasy. Proplétáme se rychle mezi nimi a stíháme peloton "dospělé" 100 km trasy. Jedeme s Jirkou jak o život, těch pár vteřin ztráty nám přijde nekonečných. Asi po pěti kilometrové časovce, dojíždíme čelo závodu. Při zběžném pohledu zjišťuji, že nás v tomto počasí dnes není ani dvacet. Na špici vidím Václava Nežerku a vše je mi zcela jasné. Jen tak z hecu jdu přes něj a spouští se tak standardní tempo „machen“. Po pár kilometrech jedeme ve třech, všem je to jasné, jen Václavovi ne. Po chvíli mi říká, kde jsou ostatní? Ani jsem nevěděl, že jsme odjeli. Třetího do party neznám, až v cíli zjišťuji, že se jmenuje Vojtěch Jonáš. Střídáme pravidelně a mé „zatáhlé“ tělo se snaží chvílemi stávkovat, ale já mu nedávám prostor. Říkám si, jak dlouho tohle vydržím, je mokro a silnice kolem Sázavy jsou dost klikaté a navíc nahoru, dolů. Přemýšlím, co je horší, zda sjezd, kdy se bojím, abych znovu nespadl, či kopec, kdy zase musím ze sedla stíhat Nežerkovo tempo. Pokaždé cítím, jak mi žebra přeskakují, asi to fakt není prdel mít je zlomená. Dnešní švih se tak pro nás stává časovkou družstev. V kopcích trpím jak pes, nebo spíš jako nějaká čivava. Není ale čas na hrdinství a tak lapám po dechu. Nejde mi však se zhluboka nadechnout, jen sípám jak papiňák. Kdyby mi nebylo tak zle, tak bych se za sebe asi styděl. Hlavou mi proběhla myšlenka na tenistku Selešovou, která vždy hrozně hekala . Něco podobného jsem vydával i já. Na úpatí každého kopce, se otáčím a zjišťuji, že Vojtěch jede stále s námi. Začínám z toho mít schýzu. Na kole vypadá dobře, ani se nehne. Budu dneska asi třetí, pokud do cíle vůbec dorazím. V druhém 50-ti kilometrovém okruhu, kdy se silnice od Sázavy zvedá nahoru, se snažím s Nežerkou vést rozhovor a tím zmírnit jeho drtivé tempo. Skáče mi na moji návnadu a v přátelském duchu si vyměňujeme pár slov. Ani sám neví, jak jsem za to rád. Patnáct kilometrů před cílem v posledním kopci Vašek v sedle a bez hnutí brvou, zvyšuje tlak do pedálů a tvrdí muziku takovým stylem, že za ním jedu „Přemka Podlahu“. Tomuto tempu naštěstí podléhá Vojtěch Jonáš. Na kopci Václav prohlásí „to jsem si přesně myslel, že zase pojedeme do cíle spolu“. Kdyby věděl, jak se cítím, tak mě sfoukne jak svíčku. Posledních pět km před cílem, nechce Václav ani střídat a letí padesátkou vstříc Kouřimi. Jedu v háku a přemýšlím, jak s ním vydrbat. Tohle přece nemůže normální člověk vydržet. 500 metrů do cíle, v levotočivé zatáčce o 180°, přichází moje chvíle, na nic nečekám a posílám to tam. Silnice se zvedá na místní náměstíčko a za zatáčkou mám už 20 metrů náskok. Jsem přesvědčený, že už to musím dát. Opak je však pravdou. Kostky na náměstí mě limitují natolik, že nejsem schopný odrazit Nežerkův atak. Druhej flek nakonec rád přijímám. To, co dnes Vašek předvedl při závodě, byl velký výkon. Je škoda, že kluci jako on nezávodí na závodech, kam patří. Myslím si, že v jeho případě je to opravdu velká škoda. Vyhrál dnes zcela zaslouženě. Ihned po závodě jedu vytočit nohy a objíždím dalších 20 km. Po svém návratu, zjišťuji, že na mě na náměstí čeká hrstka zmrzlých zoufalců. Omlouvám se jim, že na mě čekají s vyhlášením. I chudák Jirka je zcela prokřehlý. Zapomněl jsem mu totiž říct kde jsem nechal klíče od vozu. Škoda, že dnes nevyšlo počasí. Krásný závod a dobře uspořádaný místními fandy cyklistiky. Dávám si dva svařáky, abych se zahřál. Sedám do auta a mizím předpisovým tempem domů. Po cestě zjišťuji, že nemůžu dýchat. Navštěvuji tak znovu českolipskou nemocnici s obavou, zda jsem si zlomeným žebrem nepropíchl plíci. Podezření se však nepotvrzuje, nicméně mám naordinovaný klid. Zítra tak na závody nikam nepojedu. Pojedu maximálně s kamarády na švih a uvidím, co to se mnou udělá . ¨ Jak jsem psal, Visegrad se blíží a náš ALL STARS tým pod názvem Kolokrám Svijany MIX nemůže být přece bez kapitána (složení týmu Vám sdělím až příště, je opravdu famózní). Doufám, že se zítra zase probudím do „pohody“ a pokud ne, tak si vyndám žebro a svoje síly spočítám (jak zpívá David Koller) Cuba Libre