Zápisky šílencovy, aneb duben okem závodníka

Již od Kyjova před sebou hrnu zážitky a vzpomínky z několika závodů, které jsem za tento měsíc stihnul absolvovat. Na rozdíl od kluků, kteří na můj přísný výraz ve tváři reagují okamžitým a poctivým zaznamenáváním reportů, mě se to nedaří. V týdnu namísto švihání na kole stojím do noci v dílně, nebo se morduju s mailovou komunikací a než se vzpamatuji, je tady víkend. Když to tak zhodnotím, jen pracuji a jezdím po závodech. Jo abych nezapomněl, sem tam si urvu nějakou tu hodinku na spánek. Před sezónou jsem to sice plánoval trochu jinak, ale realita se mění každým okamžikem. Člověk kolikrát míní a bůh mění. Na Český pohár do Kyjova jsem se těšil. Je to spravedlivý kopcovitý okruh. Však Dan ve svém hodnocení nešetřil chválou na profil a náročnost, je tedy zbytečné se o tom dále rozepisovat. Svoji výkonnost jsem tam prověřil na sto procent, o čemž napovídá i umístění v první dvacítce. Z moravského Kyjova jsem prakticky okamžitě po závodě zamířil do Rakouska. Tam mě čekala další závodní porce kilometrů, kterou jsem si domluvil s bratry „v triku“ Stohrovými z týmu Sparta Praha. Zde nás čekaly hned dvě jednorázovky, které jsem využil k najetí kvalitních kilometrů po čas velikonočního volna. Již jen cesta na závody byla pro mě zkouškou odolnosti. V půl osmé večer po závodě a bez sprchy, vyrážíme směr Salzburg. Otec obou bratrů Franta, coby velitel tohoto zájezdu, na palubě svého Volva s třemi navigacemi, avšak bez podšálků, nám sděluje, že to je na místo určení pohodlných 300 kiláků. Nicméně po několika hodinách v dešti a větru, zjišťujeme, že to není tak úplně pravda . Na tachometru svítí 450 ujetých kilometrů a cíl stále v nedohlednu. Pouštíme proto i my našeho „TomToma“, který nám oznamuje, že jsme místo zítřejšího (dle hodin již dnešního) startu dávno přejeli. Důvodem byla možnost ubytování u Františkova kamaráda, který bydlí kousek za vesnicí Bischofshofen. Po necelých 550 kilometrech naštěstí zdárně dorážíme na místo určení. Po kyjovském závodě se cítím opravdu „skvěle“. Hodiny suše oznamují, že je půl druhé ráno a po chvíli nervózního prohrabování přihrádky nám Franta sděluje, že nenašel klíče od slíbeného apartmánu. Jsem trošku rozladěn, když zjišťuji, že jsme najeli o 200 km více a nocleh se nekoná. Sedáme znovu do aut a snažíme se najít co nejrychleji nějaké ubytování. Start "dnešního" závodu je brzy, a tak není čas ptát se, kdo je kdo. Vcházíme do prvního baráku, kde svítí nápis „NONSTOP BAR“ a uvnitř pár zhrzených duší v oblaku dýmu nad několikátým panákem. I my tu nacházíme rozhřešení, za nějakých 120 Euro získáváme nocleh na 4 hodiny J Ráno na mě čeká při pohledu z okna překvapení, zjišťuji, že konečně začala zima. Poprvé za celou zimu vidím sníh. A když píšu sníh, myslím tím opravdu zasněžené kopce. Štípu se do tváře, au, to není sen. Na romantické sny není čas, rychle vstávat, oblíkat a nasednout do auta. Na start je to více jak 100 km a my to nechceme prošvihnout. Na benzínové pumpě dávám dvě bagety a čtyři kávy. Dvacet minut před startem dojíždíme na místo určení a hledáme Františka se startovním číslem. V hlavě se mi motá myšlenka, zdali má vůbec cenu se dnes pouštět do nějakých dalších akcí. Nakonec stíhám startovní výstřel, což mě na nějakých 60 kiláků uvádí do komatu, že nevím co se děje. Klapky na očích jako dostihovej kůň a jediné co vnímám je zadní kolo jezdce přede mnou. Ještě, že je zima a teploměr ukazuje pouhé 4 °C, to je moje oblíbené počasí, kdy jsem si jist, že neusnu. Závod nakonec dojíždím kolem 30. místa a jediné co mě pro následující chvíle zajímá, je postel a spánek. Co s výše napsaného plyne? Nejezděte nikdy na závody, pokud nevíte kam a s kým jedete, nemáte nastudované propozice a nemáte zajištěné ubytování . Na druhou stranu, pokud bude někdo z Vás chtít vyzkoušet kurz přežití, volejte číslo pana Františka . Velikonoční závod je ke mně o něco málo vlídnější. Počasí se umoudřilo a Kuba se vyspal. Po více jak deseti hodinách v komatu se probouzím s lepší náladou. Závod se dnes jede kvůli stavební uzávěrce na stejné trati jako včera. Rakušáci to mají jako Mistrovství kraje a závod je tedy vypsán na 150 km. Do cíle přijíždím na 20. fleku a statistika mi ukazuje, že jsem si střihnul během 3 dní 420 závodních kilometrů, takovej malej etapáček. Domů se vracíme v klidu po vlastní ose. Za odměnu si dáváme výlet do Pasova, který je po cestě. Návštěvu tohoto města mohu všem vřele doporučit. Než jsem se nadál, je tu pátek. Po pár dnech strávených v práci od rána do noci, je tu další Lopatárna a s ní opět boj o puntíky. Závod je netradičně v pátek, a to z důvodu, že v sobotu pokračuje Český pohár závodem v Rokycanech. Daří se mi i ve třetím dílu Giant Ligy, vyhrávám několik prémií, a stejně tak jako v předchozích dvou závodech držím puntíkatý dres, který je určen nejaktivnějšímu závodníkovi. Na tomto závodě se sešla skvělá konkurence, včetně rakouských závodníků, kteří vzali kritérium jako kvalitní rozjetí před sobotou. O třetím díle Českého poháru již nedávno informoval Vesi. Byl to závod, který mi moc nesedí a nelíbí se mi jeho profil. Neustálý boj o pozice na úzkém okruhu o délce 6 km a věčných terezínech. Kdo jen na chvíli zaváhal, hned to pocítil. U mě se navíc projevila únava z posledních dní, podpořená několikerým dojížděním „děr“ po pádech, kterých nebylo málo. Poslední dvě kola se necítím vůbec fit a cíl tak dosahuji spíš díky morálce. I když nejsem spokojený s výsledkem, musím konstatovat, že víc jsem díky životnímu stylu poslední doby, udělat nemohl. Večer po závodě volám svému trenérovi a příteli Ondrovi Vojtěchovskému a řeším s ním následující závody a případný trénink . Hlavním tématem je fakt, že je čas začít trénovat na mistrák, který je za dva měsíce. Přemýšlím, kam odjedu a vypnu telefon, i když vím, že je to nereálné. Ondrova odpověď, je následující. "Kubo, ty vole, neřeš. Trénuj co půjde odtrénovat, závoď jak o život a prodej i to, co v sobě nemáš. Nakonec to jsi uměl vždycky a zbytek nech na paní Fortuně, stejně s tím víc nenaděláš. Když si budeš ještě přidělávat starosti s tím jestli, coby, kdyby, akorát budeš mít víc starostí a úplně zbytečnejch. A z těch ještě nikdo nic nevyhrál ." Musím přiznat, že ten kluk ušatej má zase pravdu. Stejně na další závody pojedu, i když se necítím. Ráno proto míchám enerviťácké koktejly, jím Presporty místo čokolády, do auta si nakládám svůj stroj času od přítele Roberta a mířím na nedělní časovku do Hodkovic, která je součástí Extraligy masters. Tato osmnácti kilometrová trať je spravedlivá, kvůli svému zvlněnému terénu. Je to prostě závod, který nemůžete „ochcat“. Na start přijíždím na své poměry nezvykle včas, ihned po dojezdu si beru startovní číslo a ptám se, kdy bude start? Je mi řečeno, že v 11 hodin odstartují první závodníci. Mám tedy hodinu čas a jdu rozhýbat ruskej stroj. Když se vracím, zjišťuji, že již startují první závodníci a to je teprve 10:30. Všechno je jinak. Navíc interval je 30 vteřin a ne standardní minuta. Mám tak 6 minut do startu. Nenafoukaný stroj času vyndávám rychle z auta, snažím se natáhnout kombinézu, nasadit přilbu, utáhnout tretry a vyrazit na startovní čáru, kam přijíždím 3 vteřiny po startu. Závod absolvuji po letmém startu na krev a s totálním sebezapřením. Při cestě z otočky do kopce Vlčetín mi ukazuje sportestr jen 160 tepů, i přesto, že jedu se srdcem v krku. Trať zdolávám za 22:37min, s průměrkou 45 km/hod a průměrnou tepovkou 140. Hůř jsem se snad nikdy necítil, a proto nechápu, jak jsem mohl vyhrát a ještě zdolat rekord trati. Další dva dny trávím opět v rachotě a čekám na poslední dubnový díl Giant Ligy, kdy se bude rozhodovat, kdo je v tomto měsíci nejaktivnějším závodníkem. Při cestě do Plzně málem usínám. Dvakrát si musím zastavit a hodit se do pohody, nicméně boj je boj. Jsem na to opět sám, z našeho týmu nikdo nestartuje. Ještě že je tu Adam Valeš, jako srdeční Severočech, mě nenechává na holičkách. I díky němu vyhrávám hned pět prémií a během závodu přemýšlím, zda nemám jet raději na celkové pořadí. Dres mi už nikdo nesebere. Puntíky nám zůstávají. Jen jsem stačil mrknout očima a je tu čtvrtek. Většina lidí má Svátek práce, ale nás, závodníky zajímá spíš Pavé Tour v Milovicích. Závod po kostkách, kočičákách, dlažkách, nebo jak to chcete nazvat. Po loňské premiéře a pěkných ohlasech, ale i pozvánkách pořadatele pro přední jezdce a týmy, se v tomto volném termínu schází slušná konkurence. Od startu nastupuje Vesi a s ním odjíždí závodník Sparty Praha Tomáš Holub, společně s někým s Lawi týmu. V tuto chvíli, je to pro nás výhodné, nemusím tahat a stejně se mnou tak půlka hlavního pole. Ze Sparty je tu asi 12 lidí, jsou v přesile. V dalších kilometrech beru závod jako trénink. Ve čtvrtém z pěti okruhů, však zjišťujeme, že uprchlíkům dochází energie a začíná se konečně závodit. Zkouším několikrát odjet, ale Sparta mě celkem logicky nechce pustit. Pokaždé si vybudujeme nadějný náskok, ale vždy přestanou střídat. Do posledního okruhu najíždím ze špice, cítím se fajn. Až do té doby, kdy ke konci pavé úseku dochází k hromadnému pádu. Jen tak tak zastavuji, ale v další vteřině cítím tupý náraz, který mě katapultuje k zemi. Cítím na sobě několik kol a nemohu se nadechnout. Moje přilba je na dvě půlky, stejně tak jsou na tom i tretry, pedály a zapletená kola Roval. Dnešní výlet dopadl opravdu skvěle. Po nekonečných minutách se zvedám ze země a snažím se dostat po svých do cíle, i když to jde dost ztuha. Doma zjišťuji, že pro ten dnešní den, stojí za to žít. Po dvou lahvích vína zkouším usnout, ale bez Brufenu to asi nedám. Ráno hurá na rentgen. Tak a je před námi květen, kterej jak doufám, bude minimálně stejně bláznivej. Kuba Svoboda [gallery link="file" ids="7612,7613,7614,7615,7616,7617">