Nohy se po minulém víkendu v Kyjově ještě nestačily vzpamatovat a již Kuba plánuje program na ten další. Ten začal netradičně již v pátek, na nějž se netradičně přesunul seriál středečních „Lopatáren“. Důvod byl jednoduchý, udržet jezdce v pořádném laufu na následující den, kdy se v nedalekých Rokycanech jede další díl Českého poháru na silnici.
Ačkoli si již Kuba zvyknul na roli zajíce, který v puntíkované výzdobě prohání spurtéry na tomto seriálu závodů už několik týdnů, já se v kolotoči sprintů na prémie cítím spíše jako sváteční účastník. Při své letošní premiéře navíc dostávám velmi zodpovědný úkol. Můj El Capitano jakožto lídr soutěže aktivity, samozřejmě vyladěný do puntíků, se svého postavení nehodlá jen tak vzdát. A protože jsme tu jen my dva, rozdělení úkolů je jasné. Já se zde cítím trochu nejistě a jsem docela zvědav, jak se budou tvářit nohy. Ty dostaly zabrat naposledy v Kyjově a od té doby jen tuhnou a tuhnou…
Po startovním výstřelu se trochu uklidňuji, v pelotonu se jede docela v pohodě. Za chvíli však přichází zvonění do prémie a my se musíme dostat na čelo balíku. To míjíme raketovou rychlostí a já už naplno rozjíždím spurt. Mistr „puntíkatý“ se v pravý okamžik vystřelí z mého háku a jede pro body. Ani nepostřehnu, jak uspěl, jsem kyselej jako citron a peloton tentokrát mě míjí jako bych stál. Nohy jsou zralé na výměnu a kromě mdloby se o mě pokoušejí i křeče. Několik kol se musím „léčit“ z šoku a Kuba je odkázán sám na sebe. Teprve zhruba v polovině závodu jsem opět plně funkční, a tak pracujeme na dalších bodech. Najednou se vpředu utváří zajímavý únik asi deseti závodníků, do kterého na poslední chvíli naskakuji. Dává mí to větší šanci uspět v bodovaných kolech, jednou spurtuji dokonce třetí. To už se ale schyluje ke konci a únik končí. Ještě naposledy rozjíždím spurt našemu ředitelovi, což mě definitivně paralyzuje a sotva chytám chvost pelotonu. Tři kola před cílem definitivně opouštím balík a dojíždím hluboko v poli poražených. Co je ale důležitější, než moje napůl chromé tělo, že „puntíky“ zůstaly doma v KaŠi, a to je hlavní.
Druhý den se v Rokycanech probouzíme do poklidné a prosluněné soboty. Vyspaní do růžova se míříme nasnídat na terasu a ani si nechceme připouštět, že nás čeká nějaký závod. Stejně do něj nastupujeme bez větších ambicí a tak si raději užíváme odrazy ranního sluníčka v řádně oslazené kávě. Cestou zpět na hotel nás na chvilku pohlcují myšlenky na závod, při pohledu na pilně se připravující polský tým. My ale nikam nestresujeme a raději si ještě na chvíli jdeme vyležet formu. Kdy jindy se nám takový leháro poštěstí :)
Teprve hodinu před polednem se pomalu přesouváme na náměstí, kde bude start. Připnout čísla, prezentace na pódiu, podpisy, vzdušné polibky davům fanynek, lehce rozjet a můžeme na startovní čáru. Nejprve nás čeká padesátikilometrový nájezd. Jede se sice rychle, ale jinak bez větší aktivity. Poté se dostáváme na okruh dlouhý šest kilometrů, který nás čeká absolvovat patnáctkrát. Vzhledem k větru v kopci je mi hned jasné jasné, že to bude závod o morálce. Ani jednomu z nás celkem podle očekávání dnešní závod zrovna „nechutná“ a jsme tak nadmíru rádi, když se na čele vytvořil únik a celý peloton zvolil rozvážnější tempo. I tak došlo na opětovnou „robotu“ a posledních pár kol se jelo naplno. S dojezdem v pelotonu jsme ve výsledku spokojení. Na obtížnosti totiž přidala místní silná přeháňka a hodně pádů, jednou musela záchranná služba dokonce využít vrtulník :( a bylo dost nepříjemné vidět takový pád ze dvou metrů.
Vyčerpaní ze sebe omýváme černou špínu, přičemž nás ještě dost baví dva rakouští kolegové, hledající sprchu. Byla na nich vidět trochu rozpačitá reakce, když si vyslechli Kubovu odpověď, že se nacházejí v zemi blízké jednomu státu z východní Evropy.
Užijte týden a o víkendu zase na závodech...
Vesi
[gallery link="file" ids="7583,7585,7587,7586,7584,7588">
