Peklo i ráj v pěti dějstvích

Sedím si tak v pohodlíčku oblíbené hospůdky a přemítám, co asi budu dělat. Jako by někdo četl moje myšlenky, napadne mne, když zvoní telefon. Na druhém konci se ozve „starej Křižák“ allias ředitel Malorky a říká " Kubo, pojeď do Livigna, jsme tu s Romčou a klukama ze Saxo a Astany... ukážu Ti konečně zdejší hory, vyjedeme se zmrtvit na Stelvio". Odpovídám mu naší známou frází "kdy jindy, když ne teď" a současně přemýšlím, jak to udělat v práci. Taková skupina se přeci neodmítá, to by udělal jedině blázen, ne? Roman pokračuje v monologu a říká "…bude to jak na Tour, skupina jak kráva, kopce a hory jak by smet, jen tam nebudou ty lidi fandit u silnice :)" ....nezbývá tedy než souhlasit a říkám "jo tak jo, přijedu za Vámi". Cestou domů v duchu přemítám, letos jsem moc nenajezdil a základ nemám prakticky žádnej. Na druhou stranu hlava jet chce, a i když to pro mě bude pravděpodobně „očistec“, nedá se nic dělat. Jak říká sám ředitel Mallorcy: "kdy jindy vole!". Již zanedlouho jsem domluvený s mým mecenášem, velkým fandou Saxo Banku a vlastně všech předešlých Rijsových týmů, Romanem Valentou, že v neděli po obědě vyrazíme na společné dobrodružství. V naplánovanou hodinu „H“ tedy sedáme do dodávky a vyrážíme směr Livigno! A jak to vypadalo na místě? Níže posílám své postřehy z jednotlivých dní a mých soukromých etap. Den první Je pondělí 12. 8. ráno, po noci téměř bez spánku nemám hlad a snídám jen z donucení. Pak následuje spíše zautomatizovaná příprava kol a oblečení na první švih. Jdu do garáže, kde potkávám kluky ze Saxo Banku jak šlapou na ergometrech. Ranní jízda na lačno je třeba pro lepší spalování tuků říká se... asi budu muset taky začít, připadám si mezi nimi jako tlusťoch a navíc s chlupatejma nohama :) Zdravím se s Romanem a ten mi říká: "dnes máme volnej den, pojedeme se jen vyprdět dolů k jezeru a svézt se na koze" (myslí tím samozřejmě svůj časovkářskej stroj, ne horskou kozu :)).. Domlouvám se tedy s naším ředitelem Malorky Romanem starším, že vyjedeme společně i s dalším Romanem (Valentou, je zde nějak moc Romanů)...trasa je naplánovaná takto: Trepalle - Passo d'Eira, passo Foscagno, nebo tak nějak, dále Bormio, passo de Gavia a zpět stejně.... je z toho nakonec pěknej švih po noci téměř bez spánku si dávám jak Bulhar, přesto se cítím skvěle, ty panoramata jsou úžasný! Bydlíme ve výšce 2209 m.n.m. a nějak mi to nedělá dobře. Nejsem na to zvyklej a proto se snažím o aklimatizaci se starým Křižákem v podobě sedmi piv. Ani na to už asi nejsem zvyklej a uléhám se smíšenými pocity. Uvidíme zítra! Den druhý Úterý 13. 8. ráno je to ještě horší, než den před tím... bolí mě hlava a břicho. Spal jsem tak tři hodiny, do jedné ráno pracoval na mailu a potom nemohl usnout, asi i ty piva udělali svoje. Vyjíždím tedy po domluvě opět jen s Křižákem starším, klukům ze Saxo Banku a Astany bych stejně nestačil... jedeme do Livigna a zde sedáme na autobus skrz tunel do Švýcarska. Následně jedeme přes pěti kilákovou vlnu do St. Maria a dále jedu poprvé v životě na Stelvio, kde jsem nikdy nebyl. Kus po šotolince, pak již asfalt. Asi tři kiláky pod vrcholem toho mám plný brejle a tiše trpím...nahoře se koukám směr vrchol a jsem vlastně rád, že tam dnes nejedeme...sjíždíme směr Bormio (neskutečnej provoz, ale je to scenérie jak z filmu) cestou potkáváme Ulissiho a Moriho z Lampre, nicméně v Bormiu máme v jedné z kaváren sraz s Romanem a spol.: Gasparotto, Tosatto, Roche, Zaug... slušná skupinka si tu na nás počkala... Kluci byli dnes na druhé straně, okolo passa Gavia. Po kávě zjišťuju, že ji za mě zaplatil Gaspa, budu se mu muset nějak odvděčit. Do posledního stoupání dne na passo Foscagno (délka 22km) vyjíždíme z ostra, kluci potřebují asi provětrat motory, snažím se jet společně s nimi, ale po devíti kilometrech to vzdávám a vystupuju si zcela v křeči. Pro další úsek volím svoje tempo a můj „zlatej kočár“ nechám zmizet v dálce. Necelé tři kilometry pod vrcholem mě míjí ještě Kolobněv z Kaťuše, zabuduju se mu v háku a nahoře na kopci jsem jak sádrovej trpaslík. Následuje sjezd a závěrečný hup do Trepalle. Jedu na 28 zubů systém šroub a připadá mi, že to kyčelní klouby nemůžou přežít bez úhony. Ještě v sedle si slibuju, že se dnes žádného alkoholu ani nedotknu a raději se pořádně vyspím. Následně večer sednu ke compu a pracuju do půl druhé, teprve potom upadám do spásného komatu... Den třetí Středa 14. 8. a s ním den „D“ - zkouška výkonnosti. Vyjedu s klukama a uvidím co vydržím. Beru si raději přilbu, aby se mi moc nemotala hlava, když mě v ní vidí Roman tak hned hlásí: "Ty vole, budu Tě muset asi vyfotit a poslat to Elišce, to ještě neviděla". Vyrážíme společně s Romanem, Gaspou a Tosattem do Livigna a dále směr Bernina a St. Moritz. Podle Romana je tam jen pár pěti kilákovejch hupů. Kluci chtějí objet dnes v klidu asi tak sedm hodin. První stoupání z Livigna zvládám s nimi, jedu sice od půlky kopce v červenejch číslech, ale dávám to. Další vlna je však nad moje síly a v závěru odpadám, na vrcholu ztrácím tak minutu. Musím se v duchu stydět, když vidím že na mě kluci čekají, to se jen tak nevidí, aby na někoho čekali takový persony. Musím si to dobře zapamatovat. Přejíždíme hranici do Švýcarska a vidíme Berninu, je to úchvatný pohled na zdejší hory, sice jsem unavenej, ale spokojenej. Současně zjišťuju že Malorka není nejvíc. Pokračujeme asi 30 kiláků údolím do Sv. Mořice, které je podle mě hezčí než celé italské Livigno. Navíc pohled na ledovec je fantastickej. S mojí výkonností to už tak fantastický není, v dalším kopci sděluji klukům ať jedou raději sami, já budu rád když přežiju posledních šest kiláků k tunelu a potom to vidím na autobus směr Livigno. Po prvních sto kilometrech mám nohy úplně na šrot. Na kopci vidím Gaspu jak někam telefonuje a říkám si „sakra dnes se jich asi nezbavím“. U tunelu se čeká na jeho kamaráda Lucu Paoliniho z Kaťuše, který přijíždí autobusem (tunel do Livigna je pro cyklisti uzavřen, dá se projet tudíž jen autobusem). Napadá mě,  že pojedu ještě chvíli s nimi a vyrážím na další pětikilákovou vlnu směr St. Maria. Již po pár otočeních klikou měním názor a vím, že jestli pojedu s nimi znovu na Stelvio a do Bormia, tak nestihnu večeři. Nahoře se proto s Romanem loučím a vracím se poslušně k tunelu. Zde potkávám samotného Cadela Evanse z BMC, který odpovídá na můj pozdrav a vyráží také na Stelvio... čekám cca 30min. na autobus a dále jedu za tunelem směr do Livigna... posledních šest kilometrů na Trepalle se loudám s pohledem k zemi a čekám kolik šneků mě předežene. Po třech dnech v horách si připadám jak starej trhací kalendář. Před večeří myji klukům kola jako projev díků, Gaspovi za kafe a klukům, že mě nenechali v horách zahynout. Při prohlídce kol těch nejlepších, zjišťuju v jakém stavu má tréninkové kolo věhlasný profesionál. Raději se mě na to neptejte, nebudu odpovídat :) V osm jdeme společně na večeři v Livignu. Musím přiznat, dnes to byl i přes pocity v celém těle super zážitek. Kluci, díky! Den čtvrtý Čtvrtek 15. 8. a podle předchozích informací volnější den na vyjetí. Sjíždím s Romanem a Tosattem do Livigna, kluci jedou na týmových kozách prý jen vytočit nohy. Jezdíme po jediný rovině, která zde je, a to kolem jezera směr tunel a zpět. Je to v nějakých 1800 m.n.m. a po této osmi kilometrové rovině s námi jezdí tam a zpátky asi stovka cyklistů a připadám si jako na závodech. Po dvou rovinách potřebuju na malou tak zastavuji a potom se snažím o stíhací jízdu. Dojet Křižáka na koze zdá se nemožné, přesto se kousnu a na další otočce jsem za nimi zpět v háku. Další rovinka se jede ostře asi tak 55km/h, otočím se a nikdo za mnou nezůstal. Mateo Tosatto se s námi loučí se slovy, že ještě nesnídal a počká na nás v kavárně. Nechápu, jak mohl jet nalačno takovým tempem?! Závěrečnou cestu k tunelu jedu dvojičku s Romanem a celkem mě to bolí. U posledního úseku hlásí Roman, že to zkusí trochu v tempu, lezu mu do háku a jedeme jak o život. Závěrečnej kilák odpadám polomrtvej z háku v rychlosti přes 60km/h, jako vyjetí to bylo opravdu super. V kavárně v Livignu potkáváme bývalého profíka a kolegu Romana z Liquigassu Andreu Noeho, pořád je to hubenej a vyšvihanej Ital. Chvíli poklábosíme a pak domů. Jedu raději sám, tempo Romana je pro mě nesnesitelné. Dáváme na závěr společný oběd a jedeme směr domov. Namísto pohodlné cesty ze bohužel zasekáváme u Mnichova ve „Stau“, a to na nekonečných pět hodin. Zážitky z krátkého soustředění jsou sice velice intenzivní, ale nejsem si jistej, jestli úplně pozitivní pro můj unavený organismus :) Den pátý Pátek 15. 8. Co dodat?. Po návratu v ranních hodinách čumím jak vyvoraná myš. Snažím se v práci u compu koncentrovat na nějakou smysluplnou činnost, protože zjišťuju, že mám přes nadcházející víkend co dohánět. Ze všeho nejvíc se těším, až povolí svalové křeče a na tenhle netradiční zážitek mi zbudou jen pozitivní vzpomínky. Sportu zdar a cyklistice obzvlášť! Kubánec