UAC Ondřejov - hlava je víc než bolest

Po poslední Lopatárně jsem se cítil skvěle. Ne po tělesné stránce, ale psychicky. Moje tréninková a závodní pauza byla dlouhá a teď se mi najednou zdálo, že je vše ve starých kolejích. Ráno na závody, odpoledne zákazníci a večer vyřídit maily atd... Takhle jsem žil řadu let a když jsem se ve čtvrtek probudil s kamennýma nohama, bylo to zpět. Myšlenky se hned upnuly k víkendu, kdy se konal závod středočeské ligy UAC. Vloni jsem tam řádil, kopce mě baví a trasa okolo Sázavy je zajímavě namotána. Prostě mi bliklo v hlavě, že bych tam měl vyrazit. Volám tedy Jirkovi, jestli nepojede se mnou. „Jasně,“ ozve se a je hotovo.

Chvíli po startu se mi znovu vybavila vzpomínka, že je to celé v kopcích a nejde se v dobré skupině udržet jen tak bez tréninku :) Jak řekl nedávno jeden můj kamarád: "Prožitek nemusí být vždy vždycky pozitivní, ale musí být především intenzivní," a to se v tomto případě potvrdilo na 100% a nikdy na něj nezapomenu. Hned od startu to místní chrti napálili a já se cítil jako když chci doběhnout rozjetej rychlík. Běžím po kolejích a kluci na mě přitom z vlaku volají "poběž, poběž to stihneš" a já se snažím jak to jen jde a ono to vlastně nejde. Je to jak ve snu, když se snažíte běžet, v hlavě máte zafixovaný že to jde, ale nohy jsou jak olovo. Prozření z tréninkového manka bylo velké, ale neberu to jako nějakou prohru :) Naopak, mám chuť se do toho znovu opřít a zkusit znovu dělat závody, ne se jen vozit a čekat kdy mě utrhnou. A to i přes fakt, že při psaní se moje nohy podobají „Haškovým hokejovým betonům“. Tak zatím zdarec, Váš nový občasný pisálek Kubajs