Beskyd Tour 2013

A máme tu Beskyd Tour 2013 očima Dana Veselého: Jako každý rok, ani letos náš tým Kolokrám-Svijany nemohl chybět na tradičním maratonu přes vrcholky Beskydských kopců s příznačným názvem Beskyd Tour. Sice ne v takovém počtu jako jindy, ale i tak naše skupinka tří členů stačila ukázat svoje fosforeskující okřídlené lebky v popředí pelotonu. Počasí na startu po chladném ránu ukázalo svou asi nejvlídnější tvář, jakou cyklisté pro závod mohou znát. Strach z něho šel stranou, ale vrásky na čele naopak utvořili soupeři, kteří se na start závodu sunuli. Jim se zase rozšířily zorničky z Cipolliniho, kterého teď sedlá Jirka Říha. Když se zahlásily 2 minuty do startu, tak za půl minuty jsme vystartovali na úvodní osmdesátikilometrovém kolečko, kde si zazávodili především účastníci krátké tratě. Po jeho absolvování na nás čekalo první stoupání na Pustevny a právě zde, jako každým rokem se začalo naplno závodit. Nejprve odskočil Adam Kauer a asi v polovině stoupání se ujal vražedného tempa Tomáš Vokrouhlík. Jedu za ním, ale za mnou najednou nikdo a na vrcholu stoupání si říkám, co dělám? :) Tohle tempo nemohu dlouho vydržet. No, ani ve vedoucí skupince se tempem nešetřilo, odnesl to Jirka, který chtě nechtě musel s rozumem odcouvat do druhé skupiny. Zatímco já sám se vracím do první skupiny, mrkáme na sebe s Robertem a je nám jasné, že v dalším kopci nikdo nebude chtít zvolnit. Mezihra v podobě kolotoče na větru v údolí zrovna nenahrává odpočinku a co nevidět, pán ve vestě nás posílá na další kopec a my máme zlé tušení, že tahle patnáctičlenná skupinka dlouho pohromadě nevydrží.   Hned jak se stoupání opět zvedá, vypadá to, že pojedeme po jednom. Naštěstí se utvořily alespoň malé skupinky, ale já tvořím tu nejmenší jednočlennou a Robert zůstává v té za mnou. Musel jsem se tedy na vrcholu ještě zmáčknout a napálit to ve sjezdu, který dokáže být v Beskydech velice zajímavý. Naštěstí bez zaváhání dojíždím jednu z těch malých skupinek, Robert bohužel v nedohlednu, už si moc nepomůžem. Poslední stoupání v řadě už jen přidává na únavě, štěrk na vrcholu místo silnice zase na obavách z defektu. Po dalších kilometrech strávených v kolotoči pětičlenné skupinky se blížíme k závěru, Mávám na tátu vestičkou, už nebude třeba, přičemž jí podávám...aha, to je Robert, berouc jí do auta. "Co se stalo?," ptám se, "už jsem tě měl na dohled, tak jsem si naložil a ruply mi záda!" V posledním stoupání se tedy zvedám ze sedla a společně s Dominikem Buksou opouštíme grupetko...ujíždíme jim a naše tváře se kyselí. Když už si myslím, že naše pozice je neohrožena, slyším troubení a nějaký křik...nerozumím. Pak mi dochází, že nás asi někdo dojíždí, a tak finišujeme co nám laktát v nohou dovolí. Když vydýchávám v cíli, chápu proč to upozornění na blížící se skupinu, bylo to celkem o fous... 10. místo, chvilka čekání na 35. Jirku a cestou domů už se těšíme na Krušnoton, snad v lepším světle. A co na to říká právě Jirka? "Má pravdu ten chlapec, já tam byl a kyselé tváře jsou i vzadu, stejně tak velké kapky potu ve tvářích mordujících se mas. Všem našim sponzorům děkujeme, speciálně Enervitu, protože přes křeče nejede ani Fondriest a Cipollini jak by smet :) A kdyby nám už příští rok naši sponzoři nic nedaly nebudeme truchlit a uskromníme se ve svých nárocích, protože příští rok už to neokecá ani největší mecenáš a vizionář cyklistiky v okolí padesáté rovnoběžky Jakub. Každopádně snaha a nasazení našemu týmu ani letos nechybí...tak už jen nějakej lepší výsledek!"