Okem Kolokrámu – Cape Epic pohledem hobíka part III

V úterý proběhla nejdelší etapa našeho výletu, 146 kilometrů. Jelikož jsme předchozí den v písku pobíhali rychleji, než někteří ostatní výletníci, tak jsme se na startu posunuli do prvního bloku a po startu si to tak mohli rýpnout s chlapci, kterým na rozdíl od nás za tenhle výlet platí. Můj rumunský spolucestovatel z toho měl takovou radost, že za doprovodu vrtulníku spolu s reprezentantem Rwandy chtěl v prvním, 18 kilometrů dlouhém kopci balíku odjet... Naštěstí dostal rozum, zamával na kameru a začal se mnou poslušně couvat balíkem na "naše místo". Celá etapa byla rovinatá, co bohužel ale z vrtulníku v televizi vypadá jako hladká šotolina z Kola pro Život, je písek, rolety, volné kameny, případně obojí. Vybrali jsme si skupinku, která se nám nejvíce líbila a za mého neustálého prošení, jestli bychom nemohli odpadnout, jsme sbírali odpadlíky zepředu. Do posledního sjezdu jsme už byli nejen první v ženách, ale dokonce i v mixech. Po brutálním sjezdu po volných kamenech jsme oba tiše doufali, že jsme v cíli, rozřízlý plášť 7 km před cílem ale znamenal několik pokusů o opravu a pak velmi pomalou jízdu po ráfku. Bohužel jsme tak dost ztratili, ale stále nad očekávání.

Středa, 3.etapa

Po malém zklamání z konce minulé etapy nás čekala "odpočinková" etapa na něco přes 90 km. Znovu jsme se nechali unést tempem profíků po startu a já musel hodně nahlas protestovat, abych si prosadil u rumunského pastevce propadnutí do třetí skupinky. Bohužel pak se začalo jet dobře i mně a jaksi jsem zapomněl, že tu jsme na výletě. Foto Michal Červený, MTBS.cz   V techničtější pasáži jsme si dojeli pár odpadlíků ze skupinky před námi a ti nás pak dovezli do skupinky, co jela od 15. místa dál.To už se ale přihlásil neexistující trénink v intenzitě, 2 těžké etapy z minulých dnů a bůhví, co ještě a následující hodinku popsat nemohu, jelikož si nic nepamatuju. Pan Fisnarescu říkal, že nás předjeli nějací důchodci a několik bab... Naštěstí jsem se ke konci dal alespoň trochu dohromady a my přestali padat pořadím jako šutr - mimochodem Ninovi se tu moc nedaří :)  V posledním sjezdu jsem si při snaze odjet dvojici, kterou nemáme rádi, zkusil jednoho Drymla, kdy mě v zatáčce předjelo zadní kolo. Naštěstí jsem se zrovna držel řidítek, bezdušové Rubeny se nevypustili, tak jsem dělal, že se nic nestalo... Dneska mi došlo, že tenhle závod není o tom, jak se vyhnout defektu nebo krizi, ale spíš o tom, jak to pak zvládnout, jelikož by byl zázrak, aby nějakou dvojici nepotkalo za závod nic z toho.