Závodní detox nevyšel

Závodní detox nevyšel Je to přesně rok, co jsem si na záda připnul startovní číslo. Moje váha se od té doby úspěšně zvýšila, výkonnost naopak spadla tak hluboko, že se jen těžko hledá. Jakmile se ale prázdniny přehouply do své druhé poloviny, začal jsem být nervózní jako dlouho ne. Až pohled do kalendáře mi ukázal, co se se mnou děje. Blíží se termín oblíbeného závodu Železný dědek. Tam prostě nesmím chybět… I když jsem si již myslel, že mě závodění příliš neosloví, stačila chvilka a jako těžký kámen ze mne spadly všechny důvody, proč bych tam neměl jet. Okamžitě roluji informacemi na internetu v očekávání propozic ve známé lokalitě. Zde jsem trochu překvapen sdělením, že trasa je přesunuta a hned se mi vybaví myšlenka, zdali nakonec jako u mnoha podobných situacích, nedojde ke zrušení. To ale špatně znám pořadatele, ti se ani na chvíli nesmířili s podobnou myšlenkou a okamžitě nalezli velmi slušnou náhradu. Namísto čtyř okruhů jich pojedou závodníci hned sedm a současně se jim do kopyt zakousne o tři sta výškových metrů víc. Tam prostě nemůžu chybět, volá hlas uvnitř mojí hlavy. Tohle mě baví Ve stanovený termín vytahuji závodní kůži z igelitového sáčku, kde byla od jara ukryta, strhávám visačky a zkouším, jestli se mi „nesrazila“. Když se předkloním, břicho ven neleze, je to dobrý a tak putuje do tašky k botám a helmě stejně jako pár dalších legálních doplňků stravy a cajků. Maršovice, nové centrum závodu, praská ve švech, pořadatel sem znovu kromě klání zdravých chrtů, nasměroval i boj o body seriálu závodů pro hendikepované. Klobouk dolů před jejich odvahou, kopec po stratu bude oříšek i pro zdravé. Absolvuji prezenčku a jsem rád, že mě několik známých i přes tukové polštáře poznává. Nebojte, dneska nekoušu, maximálně sám sebe, myslím si a pro efekt vtírám do svalů startovní Sixtus. Start jak má být Tikot hodin se zdá být hlasitější, nebo se mi zlepšil sluch? Kdepak, jen smysly vyburcované adrenalinem se nemohou dočkat téměř zapomenutého pocitu ze závodění. Je to tady, silnice se vzepne proti vrstevnicím a já současně ztrácím kontakt s čelem. Na druhou stranu lépe udržím snídani v žaludku , skláním se nad řídítky, dobrý – ještě dosáhnu do spodního úchopu. Vysápat se na vrchol je dřina, ale jde to, navíc získávám i pár skalpů, nejsem na tom teda úplně mizerně. Ještě celé druhé kolo doufám, že se dotáhnu do skupiny, kterou mám na dohled. Na rovině do toho dávám vše, jsem v kontaktu, ale jen ke kopci za cílovým prostorem, kde si poslušně zase vystupuji. No nedá se nic dělat tímhle vláčkem se nesvezu, kdyby to bylo tak snadné, byl by tu každý. Karty jsou rozdány Ve třetím kole se sjíždím s dalšími dvěma jezdci a tvoříme partu jak do mariáše. Úlohy jsou rozdány, já se starám o tempo na rovině…koneckonců mi na dresu svítí logo 53x11, tak tenhle převod větrám, jak jen to jde. Následně doufám, že moje dřina bude odměněna přátelským tempem v kopcích. Jde to jako po másle, sehráváme se jak Česká Národní filharmonie a až do šestého kola to šlape dobře. Tam nás ale míjí o generaci mladší první trojice, kluci z týmu Fany a Sparta, sakra co žerou, když se v kopci ani nepotí? Přichází panika, nechci být dojet balíkem, to by bylo poznámek od někdejších soupeřů. Slimáčí tempo se mění na želví a efekt se dostavuje. Poslední kopec, poslední rovina proti větru, již vidím věž kostela v Maršovicích, jsme doma…a tu slyším hukot galusek za zády. Ne, není to hlavní pole, které by nás dostalo o celé kolo, ale skupina za námi, která začala spolupracovat a zlikvidovala náš náskok. Jak to říká Kuba, jdu do spurtu chcíplého lva a kupodivu se „křečci“ nedostavují. Sice mě převalil jeden z jezdců ze zadní skupiny, ale to nevadí, moje žlutá raketa si vzpomněla jaké to je, dostat rychlost nad čtyřicítku a poslouchá v udržení této cifry za cílovou čáru. Je dobojováno, Jsem nateklej jak kulturista že se ani neohnu pro čip ke kotníku a ejhle, konečně se dostavily i křeče. Pocity? No skvělý, pořadatelé jsou prostě borci, jak říká klasik, nehledali výmluvu, ale řešení. Trať byla náročná jak domina po čtyřicítce, ani metr trati zadarmo, kde se silnice nevzpínala k nebi, nebo nepadala do propasti, čekal nepříjemný protivítr. Prostě vše, co masochista dokáže vymyslet. A právě proto jsem zde nemohl chybět a jsem si jist, že se i příští rok zase dostaví ta podivná nervozita, kterou rozklíčuje pohled do kalendáře, už nyní mě Železný děděk zase volá. Pinky Na startu jsem měl vlastního bodyguarda, kterému říkám „ledová tvář“ ... ... no, nejprve se musím trochu doostřit, pak to půjde ... ... Ostrej už jsem, tak ještě vyšplhat do kopce ... ... Chvílemi se snažím proměnit v banánovník ... ... Ale vždycky z toho je nakonec „opičák“ :).