HOLA HOU ...

Zdravím všechny příznivce Kolokrámu, na opravdu dlouhou dobu jsem se odmlčel. Ne, že bych nic nedělal a vysedával na zadku, jen jsem si myslel, že není o čem psát. Kuba mi ovšem vysvětlil, že Vás ani tak nezajímá číst si o tom, jak někdo vyhrává. Chcete prý cítit atmosféru a napětí, které se při závodech dá zažít, a které Vás vtáhne do děje. Vlastně to chápu. Je to celkem dobrý stimulant pro vlastní posouvání hranic. Popravdě se také rád začtu do článků, ze kterých je cítit bolest a nasazení. Vždy mám potom pocit, že si dokážu dávat ještě víc. Takže se připoutejte, jdeme na to. 17.listopadu je, jak jsem zjistil pro spousty spoluobčanů příležitost trávit svůj volný čas v nákupních centrech. No, přejme jim to. Naštěstí se najdou i tací, co myslí na aktivnější část národa a pořádají nejrůznější sportovní akce. U nás v Děčíně se každý rok v tento den běhá pět kiláků na dráze. Běhání na oválu sice není moje the best běžecká disciplína, ale v rámci našeho Děčínského poháru pro mě bylo nutné se zúčastnit. Nevím kolik z Vás si někdy střihli 5000 m na tartanu, ale pro mě jakožto bikera je to něco jako plavání na suchu. Mám mizerný běžecký styl, neovládám taktiku kroužení ve skupině, nudí mě stále se opakující povrch a ubíjí mě jednosměrnost. Již předstartovní shon je mi cizí. Do dneška jsem nepřijal za své otázku: jak poběžíš? Dráhaři tím myslí kolik minut na kolo a tedy na kilometr mám v plánu běžet. Pokaždé odpovídám, že nemám tušení. Dokonce ani nemám šajn, za kolik jsem to kdy běžel. Já to prostě nakouřím se špicí a běžím kolik toho snesu. Jde přece jen o pět kiláků. Hahaaaa. Jsem zvyklej jezdit bomby, tak poběžím taky bomby, ne? Ani dalším přístupem na dráhu nezapadám. Rozběhání provádím jinak a protažení vlastně neprovádím. START. Běžím hranu a řadím se za ty o kterých vím, že poběží rychle. Tempo je fakt můj strop. Nestíhám dýchat a nohy to neberou. Na rozdíl od kola tady poznávám za pár vteřin, že je konec. Od zrna se odděluji po čtyřech kolech a vím, že není možnost se vrátit. Nyní je to jen na mě. Moc neztratit a nenechat se doběhnout těmi za mnou. Za zády mám týpka, kterého znám z jiných závodů a zatím jsem si s ním vždy poradil. Nedělám si s ním tedy hlavu a věřím si. Tempo si běžím sám. Snažím se ho měnit, zrychluji a zase zvolňuji. Dělám vše proto aby to pro mého soupeře bylo nepříjemné. Vím, že nás čeká špurt na cílové rovince, ale silami nešetřím. Poslední část souboje začíná v zatáčce před cílovkou. Kudla drát! Věděl jsem,že to přijde! Věděl jsem, že musím být připravený. Na vteřinu jsem zaspal a díra, do které jsem vběhl byla obří. Mám to za sebou. Čtvrtý flek mě ze začátku sejří. Tak jako vždy. Nakonec se s tím, ale smiřuji a jsem zase v poho. Stejně to bylo fajn. HOLA HEJ ... 20. listopadu není sice žádný svátek, ale já si zase dám do těla. V nohách ještě stále cítím poslední závod a ve vzduchu napětí. Běh na na Děčínský Chlum je moje libůstka. Osm kilometrů pekelné trati. Na čtyřech kilometrech je 370 metrů převýšení, pak otočka na patě a hrana dolů. Crossové běhy mě berou. Běžci jsou tu sice podobní, ale berou to tak nějak jinak. Nikdo neřeší čas a tempo. Každý ví, že to prostě bude bolet a je to jen na něm. Navíc na dráze se vám nikdy nestane, že se propadnete po kotníky do bláta. Nikdy vám nohu nečapne kořen nebo vás nepodrazí kámen. A tohle já při běhání chci. Poslední dva ročníky tohohle závodu jsem doběhl druhý. Pokaždé mě odšoupl někdo, kdo přijel poprvé, vyhrál a další ročník se už neukázal. Trochu deprimující! Letos jsem doufal v úplně jiný průběh. Chtěl jsem prolomit peška a shrábnout první flek pro sebe. Po startovním klapnutí jsem neváhal a šel na hrot. Ani náhodou jsem nechtěl nikoho nechat udávat tempo. Věděl jsem, že neběžím úplnou podlahu, ale taky, že se nikomu nebude chtít jít před mou osobu. Nalajnovaný jsem to měl fajně. Po prvním kiláku jsem měl pár vteřin k dobru a pocit čiré radosti ze mě přímo stříkal. Bohužel žádná radost netrvá věčně a když běžci začne bublat v břiše je po zábavě o to rychleji. Na kole sednete na sedlo, zatnete a máte velkou šanci, že to zvládnete. Při běhu máte spíš šanci, že když na to přijde, tak si do kalhot pěkně naděláte. Jenže vzdát se pro nějakej prd? To ne! Sice jsem raději zvolnil, ale na pilu jsem z lehka tlačil dál. Brodil jsem se blátem, překonával kořeny, kameny a haldy listí. Nevěděl jsem co to udělá, ale šel jsem do rizika. I když jsem přišel o vedení a běžel na druhém místě, stále jsem však věřil, že se s tím dá ještě něco dělat. Nahoru jsem to rval jak jen to situace dovolila. Posledních dvě stě metrů před otočkou je relativně po rovině a tam jsem se jakž takž srovnal. Čekal mě tedy běh dolů a boj o vítězství. Bohužel, tahle část závodu je ta rychlejší a kratší a moc se tady nedá vymyslet. Začínalo mi to docházet. Letos to ZASE nedopadne. Sice jsem si nekákl, ale tak trochu jsem byl nasra...... Zase člověk, co tu byl poprvé a zase první. Jestli příští rok nedorazí, tak to budu brát jako provokaci. Jooo, prostě to zase nevyšlo. Jenže já to nevzdám. Letos to nějak doklepu, v zimě potrénuji a příští rok přijde super fazóna. Jako pokaždé. Howg. Burák