Amatérský monument Praha – Doksy

Poslední květnový čtvrtek patří již 34 let silniční klasice Praha – Doksy. Hrubým odhadem jsem se svým letošním startem zúčastnil cca tak 12ti ročníků. V době rušení silničních závodů je skoro k nevíře, že tato akce neustále probíhá, a to dokonce za silné asistence policie. Jakmile je při závodě přítomna tato složka, je to, co se týká přístupu řidičů, někde úplně jinde. Modré majáky mají stále respekt. Všechna čest pořadatelům, co všechno dokáží udělat pro bezpečnost všech zúčastněných. A teď již k samotnému závodu. Na startu je zhruba šedesátka jezdců. Závod je letos součástí kalendáře UAC takže kvalita tu určitě nechybí. Prvních deset kilometrů nás pořadatelé vedou k ostrému startu, který je za městečkem Kostelec nad Labem. Je to zřejmě na popud policie, kdy průjezd městem je nejvíc rizikovou částí trasy. A letos se tato taktika vyplácí, neboť v Kostelci je hlavní silnice zatarasená kamionem, který se srazil s osobákem. Z poklidného tempa za autem žádný problém, při závodění hlava nehlava, kdo ví, co by bylo. Objíždíme zadníma uličkama, a pak již bez problému přijíždíme k ostrému startu. Hned jak se mávne z okna doprovodného auta následuje série rychlých nástupů a pole se natahuje do dvojnásobné délky. Při lovení háku během zběsilého tempa ztrácím trochu pozornost a chytám dělovou ránu od díry v asfaltu. Naštěstí neprorážím a mohu pokračovat. Jen mě ještě asi pět kiláků brní ruce. Je to klika jelikož jsem bez doprovodu a končil bych po pěti minutách závodu. Na trase je několik kritických míst, co se týká trhání balíku a k prvnímu se rychle blížíme, mám ohromnou výhodu, že znám dokonale trať a přesně vím, kdy mám kde být, aby mi to neujelo a abych zbytečně netrpěl a tím pošetřil, co nejvíc sil na finiš. Před Byšicemi na horizontu se pole hodně trhá a po hlavní silnici na Boleslav to taky hodně bolí. Odskakuje dvojička Beneš, Plesník a zkouší své štěstí. Je to však ještě brzy a před odbočením z hlavní na Řepín je dojíždíme. Nájezd do Řepína je zase honě rychlý a nahoře je balík opět o dost očesanější. Odhadem tak 20 lidí. Tipuju si v duchu, že rozhodne Romanov, nejtěžší stoupání na trati. Kdybych si na to vsadil tak bych prohrál. Ještě před sjezdem do Kokořínského údolí nastupuje Beneš a získává malý náskok. Jede se opravdu rychle a tak většina lidí ze skupiny doufá, že takzvaně přijde zpátky. Já se do stíhání nezapojuji, šetřím na Romanov a taky nevěřím, že by to mohl dotáhnout sám až do konce. S blížícím se kopcem tempo opadá a osamocený jezdec dostává vteřiny k dobru. Na Romanově se jede od spodu a na vrchol se dostávám někde okolo šestý figury s minimální ztrátou. Na prvního máme zhruba třicet vteřin. Následuje krkolomný sjezd do Mšena a po drncavých kostkách stojkou zase ven. Tady to tradičně hodně bolí, ale kdo to přetrpí má už velkou šanci uspět. Zvládám to a jedu v dvanácti členné první skupině. Do cíle je to už jen asi dvanáct kilometrů, nohy se mi docela slušně kroutí a chtěly by do cíle. Jsou tu ještě snahy o nástupy, ale už to nemá šťávu a skupina dojede pohromadě. Prvního máme pořád na dostřel, ale jede skvěle a u nás vítězí taktika a spokojení se s maximálně druhým místem celkového pořadí. Spurt je do táhlého kopce a je dobrý trochu počkat protože to vypadá blíž než to ve skutečnosti je. Tahle taktika mi vychází a ve spurtu beru třetího fleka v kategorii. Pán bůh nebyl doma. Osamělý jezdec zaslouženě vítězí v cíli kroutí hlavou, a my taky, ale kdo umí ten umí. Parádní výkon na parádním závodě. Je to prostě monument. Říhoš