Používáte zastaralý prohlížec Internet Explorer, který pro zobrazovaní našich stránek nepodporujeme. Použijte prosím jiný prohlížeč.

CZK

EUR

Měna:

První Peklo Severu – Okruhy pod Jehlou

Vytvořeno

29.04.2016

PEKLO POPRVÉ, okem Buráka ... První Peklo Severu – Okruhy pod Jehlou Tuto neděli se u nás na severu konal první závod seriálu horských kol Peklo Severu, což je akce s opravdu letitou tradicí. Pro náš tým byl tento zahajovací závod i první konfrontací výkonnosti mezi mnou, Láďou Karáskem a hlavně Liborem „Mazlíkem“ Bartůňkem, který se po letech závodění na úzkých gumách vrací na horské kolo. O kvalitě a náročnosti trati svědčí fakt, že se zde před lety konaly závody Českého poháru v XC a ve své době byla považována za jednu z nejnáročnějších. Bohužel ty časy jsou již nenávratně pryč a momentálně se jezdí na mnohem jednodušší variantě, kdysi tak slavného okruhu. Na druhou stranu, pro nás, sportovní turisty, se tím pádem stala jezditelnější. Letos se na nás přijel podívat i jeden z nejlepších bikerů světa Kristián Hynek. Ten je sice super eso na maratonských tratích, přesto nikdo před závodem nepochyboval, kdo pojede na první pozici a nás ostatní, odsune do role plazivých sekundantů. Ostatně mně šlo hlavně o interní kolokrámský souboj s Láďou, který se mi však nakonec nepovedl podle představ. O tom ještě dám řeč. Jestliže minulou neděli pršelo a čekaly nás bahenní orgie, tuto neděli pro jistotu sněžilo a byla zima jako sviňa. Při rozjíždění mi dokonce na nohách mrzla předstartovní emulze od Bíny, kterou jsem dostal za úkol testovat. Krém na choulostivé partie byl naštěstí mimo působení větru a sněhu, takže fungoval na jedničku. Pro jistotu jsem se rozhodl do sebe kopnout i gel Enervit s kofeinem a Pre Sport s kofeinem, abych v sobě trochu rozproudil krev. Když se přiblížil okamžik startu, počasí se naštěstí hodilo do klidu a vysvitlo i slunko, takže povolil i ten starťák. Na lajně se nás naštosovalo, co páska snesla, a po výstřelu šli všichni na věc. To co se dělo se dá popsat jedině slovy „mela hrozná“. Láďa vystřelil jako sputnik a „Kristus“ musel valit mocné bulve, kdo to jede před ním. Zíral totiž na lebku s křídly a to věru jednoho může vyděsit. Je sice pravda, že se moc dlouho nekochal a již po třetině prvního kola byl v trapu, ale i tak Láďovi všechna čest. Zato já jsem si na startu trochu zdříml a pak se nechal přibrzdit hromadnou smotkou. Nakonec jsem se musel prokousávat přes hromady kluků, co by normálně byli za mnou, ale i sám navíc uvolňovat cestu několika opozdilcům, co chtěli dohnat, co prokaučovali. Jenže to byli mladíci z jiné kategorie, tak jsem je nechal letět. Kolo od kola jsem se zlepšoval a posouval dopředu. Již v tom prvním jsem potkal parťáka Libora a následně nechal za sebou. Ve druhém kole jsem ho pak zahlédl jen u trati. Jako spousty jiných ho zradil matroš, tedy konkrétně defekt duše. Mazlík má tedy ponaučení do budoucna, že na MTB se duše nevozí. Pak jsem předjel i několik parťáků vetrošů, kteří bývali obvykle na této trati o chlup lepší než já. Současně jsem za sebou udržel všechny další, co by mě mohli ohrozit v konečném účtování a měl ve finále důvod k radosti. Dokonce jsem si myslel, že dojíždím svůj cíl - Láďu. Před očima rudo a dával do toho fakt všechno, z huby mi tekly sliny, svaly se napínaly k prasknutí, všechny smysly našponovaný. Podél trati bylo lidí jak o pouti a hnali mě vpřed. Jenže, jak jsem tak bojoval s někým, koho jsem ani neviděl, čas utíkal a mně bylo jasný, že to zase nedopadne. Nevzdal jsem to a rval jsem se dál, hlavně pro čest dresu, který vozím. Protože souboj s Láďou jsem zase prohrál. Je mi líto, že jsem Vám nemohl napsat o mém souboji s klukama z týmu Kolokrám. Jeden nedojel a ten druhý mi odjel. Nezbývalo mi než popřát vítězům, spokojit se se ctí poražených a namazat nohy regenerační emulzí, jak jinak než od Bíny. Naštěstí, mně tím pádem druhý den nebolely nohy a mohl jsem zase trénovat. Nakonec ještě zdravím „Mazlíka“ se vzkazem, že mu v Kolokrámu rádi pomůže s předěláním jeho kol na bezdušáky. Pančto jako silničář možná ani neví, jak na to. Díky za pozornost a za týden se zase ozvu. Burák PEKLO PODRUHÉ, okem Karase ... Každý závod má svůj příběh … Po několika měsíční odmlce, kruté zimě a výrazném tréninkovém manku se začíná už i u mě projevovat hlad po závodním kolotoči a nekončícím pálení stehen. Od začátku měsíce dubna mě to tak myšlenkami čím dál více táhlo na závodní tratě, začal mi chybět pocit vyplavujícího se endorfinu, když stojíte na startu. Ta nekončící bolest nohou, když se vaše kolo odlepí od startovní čáry. Zkrátka mi nezbývá, než si přiznat, že asi také patřím do té skupiny „bláznů“, co se stali závislí na pravidelném huntování vlastního těla. Po absolvování cyklokrosové sezóny se větralo moje kolo, tak akorát na háku v kotelně naší liberecké Specialized prodejny a já jej velice rád přehlížel a radši věnoval svůj volný čas bílé stopě, než vyjížďkám do nechutného počasí. Pravdou je, že v březnu se mé nohy alias sloupky do betonu, začínaly již přeorientovávat na nekonečný kolotoč mezi pedály a rámem, ale nazývat to pravidelným tréninkem by bylo snad více než směšné. Nezbývalo tedy nic jiného než do toho skočit rovnou po hlavě, když není čas na dlouhá soustředění v teplých krajinách za zpěvu ptáků. Další pravdou a veřejným přiznáním je snad také fakt, že opravdový start sezóny jsem si trochu neplánovaně posunul a místo prvního závodu českého poháru v Praze, kde se stal mým největším soupeřem ranní budík a následným zklamáním materiálu v minulém týdnu na závodě pivovaru Konrád, jsem do sezóny opravdu naskočil až při prvním závodě Pekla Severu v České Kamenici. A start to byl tedy excelentní a ve velkém stylu! Krásné jarní počasí s venkovní teplotou jen lehce přesahující bod mrazu, projíždějící auta obalená sněhovou pokrývkou a taška nabalená zimním oblečením a kyblíkem hřejivky, tak se asi nejlépe dají vystihnout nedělní podmínky pro závod. Po příjezdu do České Kamenice bylo moje závodní nadšení tak trochu v kýblu a jen těžko jsem hledal morálku na to vytáhnout kolo z auta. Pesimismus a negativní nálada však velice rychle opadly, asi jen málo kde se totiž setkáte s tak přátelskou atmosférou a takřka domácím prostředím. Nezbývá moc času na dlouhé rozkoukávání, rychle do kolokrámnické kůže, nabít láhve Enervitem a vyrazit se pořádně rozdýchat, okouknout terén, roztočit nohy a hlavně … si nezabouchnout klíče v autě! Já jsem takovej b.... , že to nemá asi nikdy konce. Tepovka ve vteřině na hranici maximálky a do toho stav zoufalství. Co teď? Do startu zbývá jen pár minut. Když už jsem přece tady, tak to prostě absolvuji a až potom budu řešit, jak se vlastně dostanu domů. Probíhaly mi hlavou hrozné myšlenky o rozbíjení skla a podobně, ale radši jsem to na chvíli hodil za hlavu. Na startovní čáře stahují vrchní části hadí kůže a společně s ní předávám informaci o mém maléru také Martině, která pod úsměvem střádá plány na to jak mě dopravit domů. No máme to na sedm okruhů, tak snad něco vymyslí :-). S heslem „hlavně dneska již nic nepodcenit“, si stoupám do první řady a plný odhodlání nastupuji hned po startovním výstřelu. Jen těžko se dá asi mluvit o tom, že mi v nohách zůstalo ještě něco z cyklokrosu, ale jinak si asi sám nedovedu vysvětlit, kde se ve mně vzalo tolik energie. Stoupání po startu absolvuji se všemi soupeři za zády s klapkami na uších i očích najíždím do terénu. Až po absolvování technicky zábavné části okruhu, která pořád nahoru, dolů se před dlouhým stoupáním otáčím a za mnou nikdo. Hlava mi nějak vypíná moje motory a výrazně zpomaluji, závod je dlouhý a tohle jsem zřejmě trochu přestřelil. Ještě více si to uvědomuji, když mě dojíždí jeden z nejlepších českých maratonských profesionálních závodníků – Kristián Hynek, který si při předjíždění radši ještě trochu zrychlí, aby měl jistotu, že ode mě bude mít dnes klid. Ani na to nereaguji, nemá to opravdu cenu, výkonnostní rozdíl mezi námi je velký asi jako propast Macocha :-). V klidu si putuji ve svém tempu a čekám, co se mnou udělají první závodní kilometry, rychle však zjišťuji, že to začíná bolet a v půlce závodu již procházím menší krizí, takže skupinka závoďáků kolem mě celkem lehce projíždí. No a co teď? Nohám už se moc nechce, plíce jedou na maximum a celé tělo upadá do mírného kolapsu. Jako záchytné lano pro mě byly technické problémy jednoho ze závodníků ze skupinky přede mnou, a tak se pokouším akceptovat jeho tempo. Začátek kopce, nástup, zatáčka, zase zrychlení, no snad si odpočnu alespoň ve sjezdu, v hlavě mi jede tenhle nekonečný kolotoč a já se pokouším na to nějak adaptovat. No a kupodivu se to celkem daří, krizi jsem překlenul a při nájezdu do posledního okruhu jsem rozhodlý, že v tom nechám vše. Nohy se opět rozjíždím, jako kdybych zrovna odstartoval, a posouvám se kupředu. Nakonec dojíždím s dobrým pocitem do cíle, ani ne tak z prvního pódiového umístění, ale především z dobrého závěru, zřejmě jsem to přes zimu úplně nezapomněl :-). Jeden závod pro mě dnes již skončil a je čas vybojovat ten druhý s dobýváním do zamčeného auta? Snad jen ve zkratce, cesta na kole do Kamenického Šenova za vydatného sněžení, rychlé zkouknutí dojezdu Lutychu, záchrana v podobě zapůjčeného auta z kolokrámnické centrály, cesta do Liberce pro náhradní klíče a zase zpět, nervíčky, zda bude klíč fungovat a opět cesta domů, kde následovalo již odpadnutí vyčerpáním a mlácení se do hlavy, abych si tuhle zkušenost pořádně zapamatoval. Takže následující víkend na českém poháru v Teplicích, to snad bude bez klíčků a snad ještě s lepšími výkony. Držte palce! Karas