Je před námi poslední den a když se mi podaří rozlepit obě oči, vidím na rohu své postele sedět cizí postavu, snažím se rozeznat i rysy obličeje a pomalu mi dochází, že na mé posteli sedí sám pan Josef Kemr. Pomalu se na mě podívá a rozvážně říká: „Ahoj ty starej blázne, jsem Tvoje stáří pusť mě dál“.
Má asi i pravdu, ale jako starej prestižák, rázně říkám ne, ještě jsem nedokouřil svůj poslední doutník a k tomu všemu musím v 10h na devítku. Pokývá tedy na mě klidně hlavou, zasměje se jako když kdysi v jednom nejmenovaném filmu (již nemáme peníze na licenční poplatky) hrál gina z láhve a praví, komu není chlapče rady, tomu není pomoci a rozplyne se jako pára nad hrncem.
Nahlodal však mou mysl na tolik, že cestou na devítku se rozhoduji své plány přehodnotit a pojmout dnešní poslední švih jako okružní jízdu po kavárnách. I náš kolega Pepa Black má dnes volný den, a tak náš návrh na 130 km v lehkém tempu radostně vítá. Vyrážíme tedy směr Téčko a dále dolů k moři do Sa Rapitá, kde v místní pekárně zastavujeme na první dávku kofeinu.
Nezdržujeme se zde moc dlouho, i když letní počasí k tomu vybízí. Jsme na 40 kilometru a domů máme ještě řádný kus cesty proložený předem navrhnutými zastávkami s degustací místních káv.
Strojovým tempem přejedeme pár nadjezdů a již sedíme o kus dál v městě Santanyi. Jak usedneme ke stolu, slunce začne opět pálit a místní vánoční výzdoba zdejšího náměstíčka působí značně nepatřičně. Nedá se svítit, a tak sedláme naše šemíky a odjíždíme posilněni další dávkou kofeinu do Poreress, kde zakončujeme zdárně dnešní Tour de kavárny.
Poslední kilometry směr Arenal se tak již odehrávají v poklidném tempu. V myšlenkách jsem již na zpáteční cestě do reality a přemýšlím, na co před odletem nezapomenout, a co ještě sbalit do zavazadla. Na hotelu nakonec vše probíhá jak není mým zvykem v naprostém klidu, bez stresu a zbytečných nervů :). Ten doktor na mě má nějakej zvláštní vliv, to vám řeknu.
Stíháme se rozloučit i s kolegy a už to mastíme k Tonimu na již tradiční závěrečné menu "sopa tomate a vino tinto". Loučíme se po pár minutách i zde a hurá na bus směr Aeropuerto. Po cestě na sebe jen beze slova mrkneme a oba víme, že poctivě najetých 1480 kilometrů za deset dní nám je odměnou. Nyní se můžeme v klidu přes vánoční svátky nacpat cukrovím a v klidu zregenerovat naše unavená těla a pomalu odbourat laktát z našich "zabetonovaných" nohou.
Díky patří i Vám našim čtenářům za Vaše postřehy a komentáře. Užijte si svátků vánočních dle svých vlastních představ a zase třeba někdy na slyšenou!
Kolokrámnická smečka
To je teda ráno Vám řeknu :) takhle mě vylekat.
Rostoucí únava způsobila to, že poslední den jsme si užili ...
... opět jsme své stroje provětrali ...
... i s panem CCC, kterého honila mlsná ...
... a věděl moc dobře, kam zamířit ...
... celý den se nesl ve znamení kávy a slunečních paprsků ...
... no přece se z toho neposereme, máme na klidnější švih nárok ...
... pokud chcete vidět zlaté prasátko, tak nejezděte na Mallorcu, mají tu jen růžovky :) ...
... trénujeme na dojezd Paříž - Roubaix ...
... no, jo. Nikdy nevíte, kam Vás vítr zanese :) ...
... ááá ...
... tomu se říká pohodička! ...
... tak zase někdy ...
... na zdraví! ...
... "zájezd" se musí řádně zakončit, kde jinde než u Toniho!
Kuba