Soběhrdské Dejavů

Pokud se rozjede debata na téma, kam se vydat na závody s jistotou, že si je užijete, většina Středočechů odpoví bez zaváhání „Železnej dědek“. I proto jsem si s předstihem napsal do kalendáře termín konání a připravil vše potřebné, aby to klaplo. Třeba manželku :-). Na druhou stranu, právě rodinná rada byla tím nejsnazším, protože loňská organizace se povedla na 110% a holky se při čekání na sportuchtivého tatínka ani chvíli nenudily. Ha, dnes Vám ukážu! ... Ráno sice trochu panikaříme ve chvíli, kdy jsou pražské tunely zavřeny, stará cesta je samozřejmě o dost delší a pomalejší než průlet přes Vltavu dvěma megaprůduchy a hlavně, jako obvykle jedeme v časovém skluzu. To, že k reportu nejsou doprovodné fotky z kamer policie, je důkaz, že jízda byla pod mými a Toyotinými schopnostmi, ale to jen na okraj. ... jde se na to, holómci ... Desátá hodina se blíží, zapomenuté číslo UAC nahazuje plastiková známka na řídítkách a čip se ukrývá pod lebkou na návleku. Vše je tedy připraveno na srovnávání výkonnosti s ostatními borci, většinou o dost „vysekanějšími“, než já. Na poslední chvíli chytám oční kontakt spřízněné duše v první lajně, abych nemusel do hloubi startovního pole, podle informací čítajícího na 440 hlav. ... mno, bude to bolet, už teď to vím ... Prásk a jede se, já samozřejmě vylétám okamžitě do červených čísel, aby také ne, když je první prémie na třetím kilometru, ale dávám to zhruba v půli pole a jede se dál. První důležité a současně zásadní dělení přichází na polovině prvního ze čtyř okruhů. Čas pravdy je nekompromisní, ve stoupání zůstávám těsně za druhou skupinou. Je to spravedlivé, říkám si, v první jsou motorové myši, ve druhé ti, co chodí do práce jen regenerovat a já jsem první člověk. Za pár kilometrů se spojujeme v docela prima skupinu asi šesti jezdců a je to fajn. Sice nám tu dělá neplechu kluk z Vinohradskejch šlapek, jeho výkonnost je o patro výš, jen neví, co si s ní počít. Tak nám pro jistotu natahuje držky pokaždé, když se sklon stoupání zvedne nad 4% a to je vlastně furt. ... vzhůru do nebes ... Na konci druhého kola vidíme druhou skupinu na dohled, nějaké dvě minuty v kopci vypadají celkem snadno docvaknutelné, oranžový rarášek neváhá a vydává se vpřed. Jen několik minut mohu doufat že si konečně vytvoříme přátelské tempo na zbylá dvě kola. Ale za horizontem je jasné, že jeho atak byl jen labutí písní, takže ho máme zpět a zas je po rovnoměrném tempu. ... co že jsem říkal, že Vám dnes ukážu? :-) ... Společně se snažíme o přiblížení k těm před námi, ale i přes vyšší nasazení je rozestup v dalším kole na pohled stejný, škoda, nechal jsem tam spoustu sil. I to je důvod, proč si v cílovém stoupání předposledního kola vystupuji. Při průjezdu Soběhrdami, mne sice dav přihlížejících tlačí k výkonu, ale když není kde brát, zázraky se nekonají. A tak se propadám do další skupiny za námi. Překvapuje mě, jak je velká a jede celkem v poklidu, přesto rychle. Jen zuby nehty se v ní držím, cítím se jak po třech maratonech a boční vítr v té chvíli nenávidím jako játra na cibulce s rýží, takže úplně nejvíc. Přesto se udržím v kontaktu až do chvíle, kdy se padá k Benešovu a já mám vyhráno, odtud již do cíle trefím. ... a za rohem na nás čeká copak? ... Jen krátká snaha o udržení v posledním kopci nechá propuknout v mých nohách v nekontrolovatelným erupcím kyseliny a ta dotahuje kónusy kolen jako francouzákem. Nebojím se bolesti, patří ke kolu, navíc nahoře čeká spása a taky moje holky. Dávám do toho vše, co zbylo, převalím svým šnečím tempem i pár odpadlíků z naší skupiny. Píp, cíl. Je mi odebrán čip a dostávám pití, jídlo a pusu od Karkulky. Vyhrál jsem, sice nebudu vyhlášen na stupních, ale zasloužil jsem si pochvalu od holek a současně jsem byl součástí velmi vydařeného podniku, kterých je u nás jako šafránu. .... mužský peleton projíždí :-) ... Můj výsledek není důležitý, to co stojí za vyzdvihnutí, je dokonalá práce pořadatelů. V každé vesnici skandující obecenstvo, perfektní organizace, spousta doprovodných aut a motorek, zabezpečení křižovatek, super doprovodný program a v neposlední řadě i dobrovolníci k hlídání parkoviště. Co víc si účastníci mohou přát, než takovou atmosféru. I proto jsem si jist, že se příští rok zúčastním a rád. ... Pinky osamocen se svými myšlenkami ... Díky. Pinky foto: Tomáš Tesař