2 pohledy na K-Ton

Pokud si mám zvolit mezi „obyčejným“ závodem, testem aktuální formy a vytrvalosti nebo opravdovým testem psychické a fyzické odolnosti, většinou neváhám a volím tu poslední masochistickou variantu. Prostě pořádně si hrábnout do rezerv. Takto jsem řešil i letošní přihlášku na Krušnoton, kde před vámi stojí volba mezi 110, 180 nebo 250 km. A pokud se k tomu přidá extrémní počasí v podobě 35°C, máte jistotu, že se vám test povede. Utáhnout přilbičku ... Od startu se jede poměrně svižně, na můj vkus až moc, ale přeci si nenechám ujet čelo jen proto, že se nejede dle mého gusta. Už první větší stoupání do Neznaboh na 30. km potvrzuje mé tušení, startovní pole se dělí a já mám co dělat, abych se udržel první skupiny. S představou dalších 220 km před sebou, nejsou moje vyhlídky nic moc. Otázka tedy vlastně zní, jestli se nejede normálně a jenom já nejsem zrovna v top formě, že :-). Na Sněžník si raději ze skupiny vystoupím, jede se fakt peklo! Z kopce do Libouchce nasazuji bezmozka, čelo naštěstí nikam nespěchá, takže jsem během chvíle zpět mezi nejlepšími. Z pangejtu vytahuji schovaný bidon, který jsem si tam den před závodem cestou do Teplic schoval. Křísím se Enervitím gelem. Čeká nás Nakléřov, čtyři kiláky s průměrným sklonem přes 7%. Konečně se mi jede normálně, držím čelní skupinu, která se trochu dělí, ale po dlouhém sjezdu zpět pod úpatí Krušných hor jsme zase pospolu. Opět vytahuji z pangejtu schovaný bidon, doplňuji se gelem s kofeinem, tabletou – ještě že máme v doplňcích stravy tak širokej výběr. Komárka se blíží, je potřeba se připravit. Jako vždy, tento 7 km kopec se sklonem 9% a místy dokonce 16% dělí zrno od plev a vlastně rozhoduje o konečném výsledku závodu. Odjíždí česko-německá pětice, která jede fakt kudlu, nás ve druhé skupině zbývá zhruba 10. Na bufetu na Cínovci doplňujeme zásoby a ti, kteří mají doprovod, na nás čekají. Díky! ... pár úsměvů pro oko fotografa ... Šupem dolů do Dubí pod další stojku, Mikulov. Kolegové z DDR v tomto kopci jedou pěkně zostra, ale bez efektu, skupina zůstává pohromadě. Na Flájích opět plníme zásoby a privilegovaní na nás opět čekají. Opět díky! Po zhruba 10 „jalových“ kilometrech začínáme znovu padat dolů, tentokrát do Litvínova. Asi v polovině města dostáváme pecku teplého vzduchu, jako když otevřete horkovzdušnou troubu. Proud tepla z trouby se dá lehce přerušit zavřením dveří. V našem případě bohužel žádné dveře nejsou. Teplo je fakt šílené!Po průjezdu Litvínovem, následuje poslední kopec, Dlouhá louka. Kopec sám o sobě je monstrum a díky tomu, že máte v nohou už víc jak 150 km, je to vražedná kombinace. Vybírám si svou první krizi, křeče koušou a není je čím vypnout. Na chvíli musím zvolnit, nicméně zhruba po minutě a kousek to povoluje a já jsem zase OK, jedu. Čelo skupiny je bohužel v nedohlednu a já tím pádem taky! Čeká mně 90 kilometrová časovka jednotlivců. Kousek pod vrcholem ještě trochu živím naději, když mám Tomáše Satkeho cca 20 sekund před sebou. Jenže zatímco on v následujícím sjezdu asi pořádně založil, já „jen“ jedu. Na bufetu na Flájích je plno, ale nějak už to neřeším, naštěstí nečekám moc dlouho, obsluha bufetu je perfektní. Začíná mi být trochu blbě a z každého sousta nebo loku je mi na blití, snad to vydržím. Sjíždím do Litvínova, kde je snad ještě větší vedro než před hodinou, mám v nohou cca 190 km a před sebou zbývajících 60 ve Středohoří, ty vole to bude očistec!!! Dojíždí mně Jirka Zárybnický, sice jsme oba ruplí, ale mám fakt radost, že na ten očistec nebudu sám. Bohužel si střídáme pouze necelých 10 km, kdy najednou jako mávnutím kouzelného proutku doslova zastavuji. Jako když vám zatáhnou ručku. Jirka mizí a mě se zmocňuje lehká panika. Na bufet je to cca 5 km, kam sílou vůle dojíždím. Na jídlo a pití si ukazuji, na mluvení nemám energii. Trochu v lepším stavu vyrážím na posledních 35 km, ale jakých s Lukovem a Milešovkou to není žádná sranda. Tyto poslední dva kopce nějak protrpím, ani nevím moc jak. Z Milešovky do cíle je to stále dlouhých 20 km, ale naštěstí skoro pořád z kopce, uff! Po 8,5 hodinách jsem konečně v cíli, unavený tak, že v tu chvíli je mi všechno jedno. Prostě v cíli, nic víc. Zážitek, který se zapíše do paměti zase na nějakou dobu. Jednu však vím jistě, Středohořím už na Krušnotonu v životě nepojedu. Teda vlastně, no raději se mě zeptejte za měsíc Rychlonožka ... tak co myslíš "Karle", poradíme si s něma? ... Svůj očistný zážitek měl na této akci i Pinky…a jak to viděl on? Klepání na pekelnou bránu… Tělo slábne, a věk jako by na záda nakládal žulové kostky. Proti tomu je třeba se vzepřít. Tou nejlepší cestou je ukázat mu, že si z data ve vašem rodném listu nic neděláte. Proto pár dní před závodem pálím smsku svému někdejšímu parťákovi z týmu Zahradovi s prostým dotazem „nemáš v autě flek na Krušnoton?“. Odpověď je v té chvíli kladná a já ještě netuším, že jí budu zanedlouho proklínat. Vyrážíme ve společném probírání starých zážitků i nových vizí krátce po rozednění. Společná sázka na střední trať nám umožnila vyjet až ráno, takže spánek byl kvalitní. Na seřadišti aut je šrumec jako v mraveništi a my míříme k doprovoďáku Lawi. Zahrada je teď jedním z jejich lídrů a já tak můžu sledovat přípravy na sběr budoucích úspěchů. Ale i naše Kolokrámská smečka se tu schází v docela hojném poštu, zdravím Karase a Říhiče, to bude paráda, konečně se jim postavíme a třeba z toho vykrystalizuje nějaký úspěch. ... jeden cyklista, dvě kola? Kde je chyba? ... Startovní prostor je naplněn jako moje kapsy Enervitem, k prasknutí. Každý si hlídá místo, více jak pětistovka cyklistů je smrsknutá do úzké uličky a teploměr na computeru, ukazující 37 stupňů dává tušit, že to dnes bude zážitek. Prásk, jede se, i když ředitelovo auto chvíli brzdí nedočkavce, za hranicemi města se už jede naplno. Vepředu se točí hvězdná sestava Lawi, Jirka Ježek ukazuje, jak se po MS cítí dobře a já už se těším na Komárku, kde se to díky spravedlivé selekci rozdělí. Tato vize se mi plní, a i když si nadávám za volbu kazety, s pouhou "pětadvacítkou“, nahoru se dostávám ve společnosti docela rozumné skupiny. S tou absolvujeme první rundu přes Fláje. Sice pár nedočkavců projede bufet bez povšimnutí, ale za pár chvil je opět potkáváme, jak lapou po vodě jako kapr ve vánoční kádi. ... a jde se na to ... Druhá cesta na náhorní planinu, která následuje po sjezdu do pekelného horka, panujícího v panelákové části Litvínova, redukuje naší partu na čtyři kusy. Vedro, které se teď dá přirovnat k otevřené peci, vysává poslední zbytky tekutin, dvakrát stavím, protože se nemůžu nadechnout a záda mi to vracejí pikantní bolestí v bedrech, ale na vrcholku se dopuji tabletami proti křečím a zasyčí ve mně i dva gely. Hurá, jsem zase ve hře. Několikrát děkuji pořadateli za přítomnost mobilních domestiků, motorkář z vizáží ZZ TOP se mi jeví jako víla z pohádky, když mě zásobuje petkou s čistou vodou. Snažím se ho naklonit a lichotím mu, jakou má prima motorku. Až po závodě se dozvídám, že takových lahví pořadatelé rozvezli na dva a půl tisíce. jsou to frajeři, díky. ... ve stínu pod fíky, poslouchat slavíky ... zpívat si s nima a PÍT! ... Znovu do údolí a na poslední „rovinatou“ část. Před bufetem mi seká. Jsem necelý kilometr před občerstvovačkou a v hlavě mám definitivní rozhodnutí, balím to, chci si lehnout, ale znovu je tu „anděl“, i když teď má podobu kamaráda Roba Trnky, který fotí pro pořadatele. Další voda, pár povzbuzujících vtipů…jsem zpět ve hře, díky kámo. Na bufetu neváhám a lezu do vaničky s chladnou vodou. Nohy povolují, záda necítím a po doplnění zásob valím dál. Jedu osamocen, vím, co mě čeká. Poslední dva „hebly“ jedu pomalu jako přetížený náklaďák, ale takto se tu plouží všichni, je to můj vlastní boj, nikdo mi nepomůže, nechci. ... a když už nic nezmůže, vana s vodou pomůže :-) ... Dva kiláky před metou mě předjíždí rychlík tří jezdců, nereaguji, chci být sám, píp, čip hlásí že je pro dnešek hotovo, sesouvám se ze sedla, a i když tohle Fi´zi:kový křesílko miluju, dnes mi připadá jako středověký mučící nástroj. Neboj zase bude dobře, slibuju a na rozdíl od okolních jezdců nemám v hlavě myšlenky na to, že tu už nikdy nechci být, naopak, našel jsem hranici svých limitů, kousek ji posunul a pohlédl za tu hranici, kterou ještě neznám. Tělo to vydrželo a to je hlavní. Díky a zase na viděnou! Pinky