Sobotní den u dr. Chocholouška

Jedná se o silniční kritérium zařazené do seriálu UAC, jinak řečeno silničních cyklistů spojených v unii středočeského kraje. Po projetí závory na vrátnici na vás okamžitě začne působit uklidňující vliv tohoto místa. Domů tak odesílám oznamovací esemesku „jsem v Bohnicích“ a nebráním se nastupujícímu smíchu. Hlavně, aby to byla taková sranda i po závodě. Z loňského ročníku jsem od našeho kapitána vyfasoval krátké, ale výstižné zhodnocení závodu „to není kriťák, ale regulérní závod s kopcem kde se gumuješ od začátku do konce, ať už na špici nebo na chvostu…prostě těžkej závod a navíc po úzkých cestách takže ještě záleží na technice“. Jo pěkná definice a můžu jí jen potvrdit.

Startujeme před polednem a vzhledem k tropickému počasí i v největším vedru. Naštěstí je silnice téměř po celou dobu zakrytá vzrostlými stromy, a to nám hodně usnadňuje život. Na startu je asi třicítka borců většinou členů ligy. Chybí tady kluci z Lawi, kteří se dnes budou asi potit na poháru v jižních Čechách, což pro nás to znamená více šancí na výsledek a závod méně ovlivněný týmovou taktikou. Na lajně nám při prezenci upravují počet kol na 28, čili nějakých 44 kilometrů, proti čemuž nikdo nic nenamítá. Za doprovodným skútrem vyrážíme do prvního okruhu, který nás první sjezd schválně brzdí. Ostrý start tak přichází až za esíčkem a nájezdem do kopce.

Hlídám pozici okolo pátého, šestého místa a nikam se neženu. Okruh si musím nejdřív najet a první bodovačka je až ve čtvrtém okruhu, což mi dává dostatek času na najetí stopy v závodním tempu. S vědomím toho, že tenhle závod bude hodně těžkej, nejdu do první bodovačky, ale jen kontroluji situaci, která následuje po spurtu, kdy se snažím šetřit síly. Moje předtucha se začíná pomalu naplňovat, hned za páskou se oddělují v plném nasazení dva závodníci, kteří na nic nečekají a letí ze sjezdu, kde se snaží získat před kopcem náskok. Jeden z nich má žluté tričko vedoucího jezdce UACu. To mně nutí reagovat a s ušetřenou energií je v kopci sám dojíždím.

Zapadnu do háku a odlehčuji nohám, přesto se dostávám na dnešní tepovou maximálku. Kluci cítí šanci na rozhodující únik a nepolevují ani na okamžik. Jsou na tom líp než já, což si uvědomuji v okamžiku, kdy na mně vychází střídání. S ústy dokořán a s propálenými plícemi, s díky odmítám čelní pozici a takticky si vyjednávám nestřídání a nespurtování. Je to rozhodující okamžik závodu, začínáme se vzdalovat soupeřům. V zatáčkách se musím plně spolehnout na svoje pláště a brzdy používám co nejméně, nejen abych si šetřil špalíky, ale každé dojíždění v tomhle momentě, by ukrutně bolelo. Snad desetkrát si říkám, že se jich po další bodovačce pustím, ale kromě myšlenek se mi nedaří uklidnit ani tepy, dech a dostatek soudnosti na zpomalení. Je to hodně na morálku a bolí to jak čert, vidina první bedny v letošní sezoně je vzhledem k výsledkům Kolokrámské bikové sekce pro mě velkou motivací.

Naštěstí se po půlce závodu tempo trochu zklidňuje a já si můžu oddechnout. Když se nic zvláštního nestane, křídlatá lebka se dnes koukne na bednu. Hoši si na střídačku nechávají první a druhá místa, já v poklidu sbírám ta třetí. Pro přihlížející to je zřejmě nuda, já však počítám kola do konce jak děti dny do Ježíška. Konečně se ozývá zazvonění do poslední rundy, naposled se šineme do kopce a v cílové rovině se moji soupeři naposled rozjíždějí do závěrečného spurtu. Nechávám je být a s úlevou projíždím cílovou pásku opět jako třetí. Jedno kolo na vyjetí a po vzájemném stisknutí rukou se přesouváme do zázemí závodu, kde točí Svijany a rozdává se pizza. Za chvíli se už nacházím v dokonalé psychicko-fyzické rovnováze, zřejmě ta léčebna působí i dost preventivně. Pořadatelé odvádějí dobrou práci a brzy nám sdělují výsledky. Naskáčeme na stupně, zamáváme do foťáků a je to za námi. Závora se zvedá a vypadá to, že si mně tady nenechají. Pěkný závod na zajímavém místě. Můžu vřele doporučit. Říhoš