Tento víkend jsem si naordinoval dvojitou porci. V sobotu maraton nedaleko Kamenického Šenova a na neděli Cross country v Ústí nad Labem.
Sobotní závod s názvem Okolo Polevska se konal jen pár kilometrů od hlavního tábora Kolokrámu. Tím pádem je všem jasné, že jsem měl povinnost se zúčastnit a hlavně nechat na trati všechno, co je ve mně dobrého i zlého. Parametry trati mi byly přesně šité na míru jak to mám rád, padesát kiláků na tisíc dvěstě metrů převýšení. Jediné, co stálo za pendrek, byl start - do kopce! Teda, ne do kopce, spíš hubou rovnou do nebe. To já fakt nemusím…navíc s prémií na vrcholu.
Přijal jsem pravidla hry a rozjel to od lajny na samé hraně zdravého rozumu. Kyselinu mléčnou, která normálně trápí jen svaly, jsem cítil i v bulvách. Každopádně jsem první zkoušku odolnosti přežil, dal se nějak dohromady a pokračoval. Trať byla parádní, technické úseky se střídaly s těmi tempařskými, kopec k nebi střídal kopec do pekla. Pro duši bikera ta pravá idylka. Po dlouhé době jsem se cítil na kole opravdu v pohodě. Zapadl jsem do fajn vláčku a ten mne vezl plnou parou směrem k cíli. Sice jsem měl menší problém s kolem a na chvíli jsem si vystoupil, ale i tak jsem se dokázal vrátit a zase jsem mohl bojovat o bednu. Přiznávám, že jsem si prošel i menší krizičkou, ale i tu jsem zvládl a nakonec jsem si po technickém sjezdu dojel pro celkové třetí a v kategorii pro první místo.
V neděli to ale bylo jiný kafe. Nohy sice díky pořádnýmu nášupu životabudiče R2 a koupeli s jalovcem nebolely, ale byly (možná právě díky koupeli) tak nějak jalový. Trať, která mě čekala, by si zasloužila čerstvějšího Kolokrámníka, ale zkusit jsem to i tak musel.
Přede mnou byly klopenky, skoky, kořeny, táhlé výjezdy, krátké stojky, prostě úplně vše, co se dá na XC vymyslet. Tohohle všeho mě čekalo hned čtyřikrát, v okruzích o čtyřech a půl kilometru. Můj plán byl jasnej, nechat odletět čerstvý kluky a ze zálohy se prokousávat dopředu. Ne vždy mi tato taktika vyjde, ale tentokrát to vyšlo. Z druhé desítky jsem se prokousal až na konečné třetí místo. To jsem sice nakonec vyklidil dravějšímu a mladšímu jezdci (samozřejmě, ne zcela dobrovolně a rád) a klesl jsem na čtvrtý flek, ale i tak jsem si dojel pro druhé místo mezi nejmladšími veterány.
Zkrátka a dobře, nejlepší trénink je závod, to ví každý. Takže dvojitá dávka závodu je tedy dvakrát nejlepší trénink. Doufám, že to je pravda a do dalších závodů vlétnu, jak se na jezdce Kolokrámu patří.
Díky moc a příště třeba čau na trati!
Váš burák.