Konečně, ale fakt mě bolí nohy

Maraton Bohemia Nový Bor byl můj první letošní maratonský závod, i když nepatřil zrovna k nejdelším. I tak to ale bolelo a to je přesně to, co mam rád - délka tak na dvě hodinky, pěkný technický pasáže, trasa nahoru dolů a spousta kamarádů, se kterými si pěkně zazávodím. Startovalo se v neděli v jednu hodinu po obědě v bývalém areálu novoborské Bohemky. Tedy spíš toho, co z něj zbylo. Protože jsem se fakt cítil na pohodu a svěží, vlezl jsem pěkně dopředu, abych to mohl od začátku pěkně napálit. Minulý týden se mi to sice nepovedlo, ale na to jsem vlastně dávno zapomněl. Dneska si na nich smlsnu ... Hned po výstřelu nebo houknutí (ani nevím), jsme vyrazili. Přes Nový Bor jsme jeli pěkně kultivovaně, tak maximálně čtyřicet za hoďku. Takhle jsme se proflákali asi tak pět minut, než nás pustili do lesa. Tam začal kalup „jako sviňa“. Ono se jede po takovejch pěknejch šterkovejch vlnách a tahouni rozjeli fakt pekelný tempo. Zakousl jsem se do řídítek a bušil do pedálů, co to šlo. Bylo mi jasný, že vyfičím, ale chtěl jsem se tímhle vlakem povozit, co to půjde. Dal jsem to s nima tak deset kilometrů, a potom hasta la vista. Naštěstí si nás vystoupilo víc a já se ocitl ve skupince těch jezdců, který jsem potřeboval. Bylo nás pět nebo šest nebo,… to je jedno. Tempo sice opadlo, ale stejně jsme jeli všichni na hraně. Aby ne, každý cítil, že za námi se to taky houfuje, a to nemá nikdo rád, že? Trochu jsme se proklepli a zjistili, že jsme vesměs v různých kategoriích. Začali jsme tedy spolupracovat a to se to panečku jelo. Časem jsme nabrali dalších pár odpadlíků. Jenže taky jsme nějaké utrousili a nakonec nás bylo vlastně pořád plus mínus autobus stejně. ... můj černý kůň se vzpínal i po závodě ... Takhle jsme se prokousali na posledních pět kilometrů. To jsem zbyl jen já a jeden vetroš, dvojka a můj kamarád Láďa Paudera, který je vetroš trojka. Všichni jsme si protahovali huby jak to šlo a nikdo se netěšil na to, že bychom ještě špurtovali. Dalo by se říct, skoro džentlmenská dohoda. No vlastně ani ne, stejně nám bouchli saze a ještě jsme se pěkně poškádlili špurtem, který jsem prostě musel vyhrát. Zkrátka jsem nechtěl v práci poslouchat, že mě posekali dědci. Každopádně, když ležím doma na gauči a smolím tenhle článek, pekelně mě bolí celý tělo. ... ale dovezl mě zdárně do cíle! Tak příště :) Na závěr to ještě shrnu, celkově jsem utrpěl sedmé místo, a k tomu druhé v kategorii. Ještě to není ono, ale začíná se blýskat na lepší časy. A já konečně možná budu psát i o bednách a ne jen o tom, jak mě všichni mastěj. Díky za pozornost, Váš Burák z Kolokrámu.