Každej den je to jinak
Ještě ráno kolem půl desáté to vypadalo, že se vzhledem k těžkým měděným mrakům, dotýkajících se málem hladiny moře, ani nevyjede. Pak ale přišla stručná otázka od odloučené dvojice Mazlík/DoktorA z apartmánu ve znění „sraz na devítce?“ a bylo rozhodnuto.
...moře bouří, ale my se nebojíme...
Skoro se zdálo, že dokážeme poručit větru i dešti…teda ve finále pouze dešti, ale i to stačilo. Skupina se rozjela směrem na "téčko" a chvílemi to vypadalo, že nás uragán smete do protisměru, ale nakonec jsme zdárně dorazili až na tento první orientační bod. Cestou jsme nabrali ještě dva čestné hosty, Erika Zabela a „zalehávače“ (Němec, kterého zná snad každý na ostrově, ale neradi se s ním potkáváme).
...a hrady hlídá drak...
Tento první úspěch se podepsal na euforii některých našich MTB reprezentantů, kteří se rozhodli, že poručí i větru. A tak jsme další hodinu pokračovali v protivětru pořád čtyřicítkou, i v mírných stoupáních. Tento jev se logicky projevil na odhalení nejslabších článků skupiny, které se logicky roztrhly. Mezi nimi bohužel skončil i náš „mazlík“, jehož čerstvě vyléčené koleno začalo dávat výstrahu, že by se mohlo vrátit do chronického stavu minulých dní.
...někdo nevěřícně na nás hledí...
Odbočení našeho sprinterského esa v Santanyi spustilo lavinu dalších odpadlíků, tentokráte již bez vážného důvodu. Mezi nimi byl i Erik, jemuž lednové závodní nasazení našich bikerů připadalo nesmyslné. To samé se zdálo i nám, ale vzhledem k větru bylo lepší si trochu přišlápnout, než se několik hodin šponovat proti větru v osamocení.
...a Češi v šik se houfují...
Další dělení nastalo ve chvíli, kdy se kluci ze Symbia rozhodli prověřit silovou vytrvalost na San Salvadoru, my ostatní jsme se shodli k zastávce na kávu v Porreres. Zhruba deset kilometrů před plánovanou zastávkou jsme se opět potkali se „zalehávačem“, kterého se nám nepovedlo ani několika následnými nástupy odpojit.
...i Ňumi má naladěno do rychla...
A byla tu další selekce, i když trochu jiného rázu. Před vyhlédnutou kavárnou jsme zastavili již jen ve třech, ostatní pokračovali bez ohlédnutí zahryznuti do řídítek za stínem ředitele Mallorcy. Jen málokdo věděl, že spěchal na odpolední schůzku a tak nekoukal napravo ani nalevo a se stopkami v hlavě ukrajoval kilometry k domovu.
...tam v dáli možná nefouká, jeďte rychle k horizontu...
Zpomalení nám udělalo dobře, nemuseli jsme se bavit o cyklistice a mohli probírat i jiná témata, než pouze okolo magického ozubeného slunce, kterým je pro řadu sportovců převodník. Jaká to byla najednou pohoda, tlachat o všemožných nesmyslech, cíleně snižovat průměrnou rychlost pohybující se doposud nad 33 km/h a nemyslet na starosti všedního dne.
...kam se ti dvounožci ženou, říkají si ovce...
Do reality nás vrátila až dešťová přeháňka, připomínající původní předpověď, hrozící deštěm po celý den. Opět jsme se tedy opřeli do pedálů a zkrátili si cestu z Lluc Majoru podél dálnice. Než se doopravdy rozpršelo, seděli jsme dávno ukryti před rozmary přírody v našem hotelu.
Zítra se chceme vydat na nejdelší výlet k majáku.
KoTyMa
...tuhle rychlost dnes vidím poprvé...
...my odtud, vy tam...
...v kavárně konečně nefouká...
...uragán do tváře a s větrným mlýnem to ani nehne...
...zato Kubáncovy nohy se hýbou rychle...
...počasí i Budha jsou při nás...
...sladká odměna od doktora A za celodenní šichtu...
...stříkej a pozor pozor dej, moc hrozí povodeň...
...Kevin se opičí, stříkačku a mokrou houbu procvičí...
...jsme doma, déšť může přijít...
Sledujte nás na sociálních síťích
