Generálka na mistrák

Další díl Toi Toi Cupu v Milovicích se konal jako „malý mistrák“ pro ženské a mládežnické kategorie a zároveň 7. závod českého seriálu Elity a U23. I přesto, že v našich kategoriích prozatím nešlo o dresy šampiónů, brali jsme to v týmu s veškerou zodpovědností. Na začátku jezdila početná skupina ... I proto jsme si trať se Skáličem přijeli pořádně očuchat již v pátek. Navíc změnou startovních časů oproti běžným zvyklostem by v sobotu zbylo jen pramálo času na naučení všech nebezpečných míst nebo hledání ideálního prostoru pro útok. Okruh se oproti loňsku trochu ztížil. Přibyly delší roviny, kde se dá zatáhnout, potrápit, a taky vyzkoušet soupeře. Už v pátek jsem se navíc cítil v pohodě a říkal si, že by to chtělo trochu využít. Žádný taktizování v háku, prostě se s nima nebudu párat a ukáže se, kdo je lepší. ... oťukávání soupeřů v první třetině ... Podobné myšlenky měl zřejmě i Tomáš Paprstka, který nasadil opravdu vysoké tempo a pokoušel se nám hned od čáry vzít roha. Teda jestli tohle pojede celý závod, říkal jsem si, tak musí mít formu jako prase, nebo mu do svalů přimíchali dynamit. Naštěstí mu jeho spanilá jízda vydržela jen dva okruhy, pak se mi podařilo ho dojet. Chvíli jsem vorazil, aby se i moje plíce vrátily na původní místo, a pak podle hesla „nejlepší obrana je útok“, zvednul jsem zadek a opřel se do toho, abych mu to vrátil. ... nakonec to všichni nevydrželi a zůstali jsme ve třech ... No a hned se vidělo, kdo že je na koni. Skupina byla rázem nadělená na korálky. Shodou okolností byla při třetím průjezdu páskou připravená prémie pro prvního, pro kterou jsem si s náskokem dojel. Cinklo to, a to se hned jelo lépe :) . Za nějaký čas jsem trochu zvolnil a nechal se dojet. Ne proto, že bych už nemohl, ale proto, aby byl závod zajímavější pro diváky, kteří chtějí vidět „bitvu a krev“. Sjela se nás tam vepředu partička tak akorát do mariáše, ale nikdo se moc nehrnul na špici k určování tempa. Já v těch chvílích relaxoval, i když tomu můj strhaný výraz moc neodpovídal. Důležitý je však co se děje uvnitř, ne jak je na tom make-up :) . A když už to bylo přeci jen dlouhý čekání, protočili jsme se na špici se Skáličem a Ťoupim a ejhle, zbyli jsme tam sami. ... finální atak! Nečekat, nelelkovat a makat ... Už to vypadalo, že si takhle pojedem v klidu, a pak se pokusíme spurtovat. Zbývaly totiž tři rundy do cíle, žádné velké nástupy se nekonaly, pouze konstantní tempo, jako při zimním tréninku. To se zjevně nelíbilo našemu trenérovi a při nájezdu do posledního kola jsme dostali od Vojty Červínka pokyn, že se máme ukázat a jet to celé na doraz. A tak, když na mě vyšla špic, dal jsem o pár zubů těžší převod, nekoukal jsem doleva ani doprava a jel, co to dalo. Chvílema se mi před očima dělaly barevné obrazce. Hotový krasohled, až jsem si říkal, jestli to vůbec vydržím. Rozhodovalo se nakonec na nejvyšším bodě trati, za schody, kde jsem si vypracoval několika metrový náskok. Ten už by pustil leda šílenec, tak jsem znovu sklopil hledí a v zaměřovači nastavil kurz na cílovou čáru. Gumy vydržely, materiál taky a nohy mě v poslední chvíli taky nezradily, a tak jsem si o pár minut později mohl vychutnat své třetí vítězství v letošním ročníku Toi Toi Cupu. ... snad zasloužené vítězství :) ... Nyní nás čeká na domácí půdě poslední závod ze seriálu, a to rovnou Mistrák ve Slaném. To ale až 10. ledna, a abych nestihnul zlenivět, tak se už v pátek přesouvám do Belgie na Vánoční turné se dvěma svěťákama. ... třetí letošní vítězství v ČP na domácí půdě. Tak se ani vy neflákejte a poctivě mi držte palce :) . Tak zatím čau a díky všem za podporu. Bory