Blízká setkání třetího druhu

Jsou lidé nesportující, pak ti rekreačně sportující. Poslední skupinou jsou šílenci, kteří hledají výzvy jak prověřit vlastní tělo, zdali vydrží, či nevydrží extrémní zátěž. K té třetí skupině patřím i já, proto není divu, že jsem se rozhodl ještě jednou přijmout výzvu jednoho z nejtěžších maratonů Evropy, Ötztalera. To jsem ale netušil, jaká to zase bude taškařice. V hlavě jsem tedy zapnul tento závod jako vrchol sezóny a k jeho datu konání se pokusím podřídit trénink, závody atd. Znáte to, plány jsou jedna věc, skutečnost může být ale úplně jiná. A taky že jo…

Do Söldenu jsem proto odjížděl s tím, že chci závod hlavně objet, a jak rychle, to bylo už druhotné. Po zkušenostech z loňského roku jsem už věděl, že závod začíná až ve Vipitenu zhruba na 150 km, tedy před třetím kopcem (Jaufenpass). Do té doby je potřeba rozumně vyjet Kühtai a na zbývajících „rovinatých“ úsecích pokud možno co nejvíce pošetřit síly. Napálit to totiž hned od startu je v tomto závodě sebevražda.

Proto od startu nikam nespěchám, ono to ani nešlo, když je na „lajně“ před vámi skoro tisíc kol. Do Ötzu jsem tak přijel (asi) ve druhé skupině zhruba tři minuty za Kubou, ano Kuba se nechal unést atmosférou, vrtulník, spousta skandujících lidí a tak, takže kopec najížděl z prvního fleku 

To už se ale zvedá silnice na Kühtai, dvacetikilometrovou příšeru, kterou není radno pokoušet, proto jedu relativně „na pohodu“, ale co je „na pohodu“, že  Po hodinové šichtě jsem konečně na kopci, trochu se napít na občerstvovačce a hurá směr Innsbruck. Jedu bez tachometru, raději, protože čísla na budíku by mě asi vyděsila, jedeme fakt rychle.

Z Innsbrucku následuje dlouhý čtyřiceti kilometrový pozvolný výjezd na Brenner. S větrem v zádech a plnou energií překypujících “tahounů” vepředu. Díky této konstalaci těch čtyřicet kilometrů utíká celkem rychle.

Že prý toho během závodu hrozně moc sním a vypiju, alespoň to tvrdí el Capitano. Možná je to pravda, prostě nemám rád, když mi během závodu “sekne”. Takže co dělat na dlouhém maratonu, když nemáte “mechaničák” a zastavovat se na bufetech a plnit bidony a kapsy znamená značnou časovou ztrátu. Mám už jen jeden poloprázdný bidon a jednu tabletu, a tak toto dilema řeším akutně již pod Brennerem, na kterém je sice bufet, ale musí se na něj zajíždět, ujede vám pak skupina a dolů do Vipitena to není zase tolik z kopce, aby to mohl člověk sjet se svěšenýma nohama. Risknu to a nezajíždím na bufet, neboť vím, že ve třetině Jaufenu teče voda z pramenu, vodu jsem už pil a nepo.. jsem se z ní.

Jaufen jedu už z ostra, mám jej najetý, těsně pod čtyři minuty na kilometr, tempo držím celý kopec, na bufetu (1 km pod kopcem) beru za jízdy Redbull, plním kapsy gely a mažu.

Následuje dvacetikilometrový sjezd do St. Leonarda. Takhle jsem si sjezd už dlouho neužil, znám každou zatáčku, vím jak si do nich najet, opravdu to valí. Na nejlepší “bezmozky” přesto ztrácím přes dvě minuty, blázni.

Z příjemného dovádění mě poměrně rychle probouzí první pořádný záběr do pedálů dole pod kopcem směrem na Timmelsjoch, nohy mám tuhé jako kámen, panika, rychle vycvakávám nohy z pedálů, vytřepávám je. Opatrně pokračuji, dávám Redbull, narvu do sebe tři gely a doufám, že bude vše OK. Po zhruba jednom kilometru jsou nohy v pořádku, uff. Zbývá už jen dvacet osm a jsem na kopci  Po skoro dvou hodinách jsem konečně na Timmelsjochu, na hodinkách 7:24, do cíle zbývá třicet kilometrů. Říkám si, že to musím dát pod osm hodin, i kdybych měl chcípnout. Jedu proto úplně na doraz (fouká vesměs protivítr, aby to bylo zajímavější), poslední stovky metrů už mám křeče, ale nakonec v cíli čas 7:57 je pro mě jako z “kosmu”.

Robert „Rychlonožka“ Heczko

Měli jsme tu i redaktora Edu!

Letošní rok jsme opět vzali jako závaží Edu, který to tu vloni oplakal, že si neužil „panoramata“. Inu pisálek, víc než bolest v nohou, potřebuje mít silný zážitek. A ten se mu podařil ještě před samotným startem. Kuba totiž pro rozjetí rozhodl, že se pojede stejně jako vloni na Timmelsjoch z obrácené strany než je v závodě. Zhruba po pěti kilometrech stoupání přicházejí první dešťové kapky. „Sakriš“, Eda začíná trochu panikařit, namísto kapes nacpaných proviantem sebou totiž vláčí fotoaparát, aby mu doma věřili, že byl tak vysoko. Ten tak rychle putuje do igelitového sáčku a stoupá se dál. Dalších pět kilometrů a je tu průtrž. Postupně obrací všichni jezdci, každý ve své hlavě hledá důvod, proč nenásledovat ředitele, který zmizel z dohledu. Při cestě dolů se ale skupina opět sjíždí, všichni si pamatují sílu zážitku z minulosti a nechtějí jet v dešti další hodiny. Současně ale pisálek ztrácí rychlost. Proč se nepustí do pronásledování Kuby, jehož Lightweighty jen sporadicky zavrní v kontaktu s brzdami a dole je s více jak minutovým náskokem. Barva vidlice ale dává jasně najevo, že se na ni přestěhovala směs gumy a sazí, která byla před touto reinkarnací brzdovými špalky. Okamžitě se vtírá myšlenka, co by se stalo, kdyby směs zradila v některém ze zítřejších sjezdů…co naplat, naštěstí jsou ve vaku dva páry náhradních gumiček, ty se tam skrývají od loňské zkušenosti pro jistotu spokojeného návratu. Ještě večer, kdy ostatní usínají posilněni těstovinami a místním chmelem, tak Eda otvírá botky a snaží se dostat brzdy do kondice.

Edova půlnoční anabáze zda měnit či neměnit brzdové špalíky :)

A je to bohatě odměněno. Od startu, kde se pohybuje někde kolem poloviny celého pětitisícového stáda, se jedou kule že computer nechápe. Navíc složení dlouhého hada budí obavy, jede se stylem brzda-plyn, každý se snaží vybudovat dobrou pozici před stoupáním. A je to tu, kopec na Kühtai, snad polovina jezdců tu má servisní zázemí, mění oblečení, odevzdávají svršky, dokonce mění bidony…kdy je stihli vypít, když se jelo pořád šedesátkou? Tempo se mění, každý jede se svými myšlenkami. „Ahoj Edo“, ozve se vedle pisálka, pohled do strany a je tu Jitka z týmu Ski Centrum Radotín, se kterou se potkává na řadě MTB akcí. Dvě, tři věty o profilu, žádné vykecávání, není kyslík . „Tak ahoj, potkáme se na bufetu“ a dvojice se zase věnuje svým myšlenkám. O pár kilometrů dále je tu další návštěva. Dva ryzáci ze statku zjistili, že elektrický drát není pod napětím a přidávají se k balíku. Jejich společnost si jezdci mohou užít až na vrchol, cestou se k nim přidávají ještě další tři kobyly, takže se středem silnice valí celkem slušné stádo. Naštěstí poctivě dodržují tempo cyklistů, dokonce to chvílemi vypadá, že budou i tahat na větru. Nahoře ale jejich výlet ukončují pořadatelé, není tedy třeba se bát, že si někdo ustele ve sjezdu na „koblize“ 

5 tisíc závoďáků na startu, nevídaná podívaná...

Další kilometry se odvíjejí ve zrychleném tempu. Tam kde se vloni skoro tisícovka cyklistů rozhodla zabalit, se letos valí chvílemi i stovkou. Ale kdo by studoval rychlostní ukazatel, když má starosti, jak se v tomto tempu udržet na silnici. Naštěstí se sklon opět mění a stoupá se na Brenner. I když se vrstevnice trochu kupí, jako by si toho Edova skupina nevšimla, pořád se jede mezi třiceti a čtyřiceti kilometry v hodině. Kopec je tak za chvíli u konce, zbývá poslední kilometr na bufet. Za jeho prostorem pak čeká nejdelší sjezd. V té chvíli se vybavuje Robertova hláška, že více jak osmdesát kilometrů závodu je s kopce a tedy „zadarmo“. Vzhůru dolů, kdyby tak dokázaly všechny kilometry takto odsýpat.

Pásla koně na betoně....

St. Leonardo, super atmosféra, jako na Tour. Na chvíli si všichni připadají jako profíci a oddávají se euforii. Krutá realita se ale ohlašuje vzápětí, ve chvíli kdy klesání končí. Teď totiž následuje bezmála třicet kilometrů kopce s nějakými 1700 metry převýšení. A opět to podél silnice vypadá, jako na vietnamském trhu, jen s rozdílem, že povalující se svršky byly vyrobeny v prestižních továrnách a Windstopper a Gore Tex je pravý . Celý Timmelsjoch vypadal jako celovečerní němý film. Štěbetající dvojice zmlkly, každý skenuje prostor před sebou a snaží se předjet po krajnici lezoucího slimáka. Každý se svou námahou, rychlostí a tempem nakonec zdolává vrchol. Ať je to vinou řidšího vzduchu, nebo oddechnutím, že to byl poslední kopec, nahoře všichni vypadají spokojeně. Hurá tedy do sjezdu k cílovému Soldenu. Sice se cyklisté znovu setkávají s místními predátory…tedy krávami, ale ty jsou zjevně na sedativech a devadesátkou jedoucí sportovci těsně za jejich zadky je vůbec nezajímají.

já mít čtyři nohy, to bych jel bomby hore kopcom :)

Cílová rovina se podobá dojezdu etapy Grand Tour. I když už zase leje, za plůtky skandují fanoušci. Je to s podivem, když od průjezdu vítěze utekly více jak dvě hodiny, lidé tu stále jsou a fandí i jezdcům z hloubi startovního pole. Ještě za večerního soumraku, kdy se do cíle dostávají poslední mátohy, s časem na trati okolo třinácti hodin, je tu vidět nemálo povzbuzujících. Díky jim všem, stejně jako ochotě kluků z Kolokámu, kteří na Edu počkali s odjezdem, si i on může doplnit zážitky z první poloviny trasy, jíž mu vloni skryla neprostupná stěna vody. Blaženě se proto v polospánku usmívá, i když má obě nohy jako v ohni od dotírajících „křečků“.

Dva ryzáci ze statku zjistili, že elektrický drát není pod napětím a přidávají se k balíku. Jejich společnost si jezdci mohou užít až na vrchol kopce....

Tak zas někdy někde

Eda

Ty krávo! ....

Hurá tedy do sjezdu k cílovému Soldenu. Sice se cyklisté znovu setkávají s místními predátory…tedy krávami, ale ty jsou zjevně na sedativech a devadesátkou jedoucí sportovci těsně za jejich zadky je vůbec nezajímají.

startovní číslo včetně čipu budeme příští rok nastřelovat do ucha všem účastníkům .....