Železný dědek aneb skvělý amatérský závod

Přijde mi to jako před měsícem, když jsme vyráželi na první letošní závody, nadšení z nezvykle přívětivého počasí. A ejhle! Sezóna je najednou ve své druhé polovině a pomalu cítíme, že s každým dokončeným závodem se blíží její konec. Namísto tradičních třicítek v tuto dobu klepeme kosu jako by byl říjen. Jenže nic takového nemůže změnit rozhodnutí vyrazit na „Železného dědka“, kde se nám vloni dařilo a navíc jsme si užili neopakovatelnou atmosféru a skvělou organizaci. V neděli se sešlo kousek od Benešova ve vesnici Soběhrdy několik desítek cyklistů a cyklistek ... Podobná atmosféra se dá zažít snad jen na mistráku, nebo vyhlášených zahraničních akcích, jedním slovem ŠPIČKA. Při zvuku ranního budíku sice přichází dilema, zda vstát, či zůstat pod peřinou. Nemůžu se odlepit od polštáře, v krvi ještě nějaké to promile, ale zaplacené startovné mě nakonec donutí vyrazit. Jediné, z čeho mám radost, je fakt, že neprší. Ale s postupující dobou přichází víc důvodů k radosti. Když upevňuji svoje startovní číslo na kolo, koukám, že je červené, přičemž ostatní mají bílé. Chvilku mi trvá, než si všimnu drobného nápisu „Most Combative Rider 2013“. Organizátoři si dali práci i s tím, že mi vyrobili speciální číslo jakožto nejaktivnějšího jezdce minulého ročníku, kdy jsem strávil sám v úniku většinu závodu. A já si jen říkám: „sakra, musím to objet alespoň trochu se ctí.“ ... když píšu několik desítek, myslím tím více než 400 závodníků na startu ... Aktuálně cítím spíš zimu, nežli formu. Jak se však přibližuje čas startu, docela se otepluje, takže vestu nakonec nechávám v autě a jedu si stoupnout na start ve vyletněné verzi. V deset hodin se dáváme do pohybu a hned všichni čekají, co kdo udělá. Krátce po startu, nějaké čtyři kilometry, je totiž hned první vrchařská prémie. Hlídám si čelo, protože tu nepůjde jen o prémii. Když je nadohled, začíná se naplno závodit, nohy mám dobré, tak se zapojuji, ale nechávám se trochu zavřít a jsem druhý. Nohy jsou ale stále dobré, a když vidím, že ostatní svěsili, pokračuji sám, ihned získávám náskok. Daří se mi ho držet, jednou mám peloton blíž, jednou dál. Teprve okolo poloviny okruhu pod vrcholem stoupání mě dojíždí, když z něj odskakuje dvojice jezdců. Ještě se trochu zmáčknu a chytám je. A to je moje štěstí, vytváříme si náskok, za chvíli si nás dojíždí ještě pár lidí a na čele jsme asi v osmi, všichni střídají a náskok může bezpečně narůstat. .. ostré tempo od startu ... Dál průběh závodu moc neřeším, střídám stejně jako ostatní, jen trochu úsporněji, následně spurtuji na všechny prémie, což se mi vyplácí. V předposledním kole se v jednom stoupání jede už dost ostré tempo, a když se na vrcholu otočím, mám okolo sebe jen tři závodníky Lawi, zbytek v nedohlednu. No, co nadělám. Když s Něžerkou spurtujeme na poslední vrchařskou prémii, trochu odjíždí. Když si všímá náskoku, jede dál a teď je to na mě, co udělám. Musím si ho docvaknout, za sebou si vezu Zahrádku s Endlerem. Naštěstí se mi to daří, a protože tempo bylo opravdu rychlé, odnesl to namísto mne Endler. Okamžitě jsem se proto přesunul na čelo, abych ho definitivně odpojil a měl jisté alespoň třetí místo. Tohle se jim moc nepovedlo. Dál už je scénář takový, že se oba střídají v nástupech, vše si ale uhlídám. Je tedy jasné, že se bude rozhodovat těsně před cílem. Jenže když si vezmu, kolik sil jsem oproti nim na trati nechal, musel bych být o třídu lepší, abych vyhrál. Nejprve tedy nastupuje Nežerka a já se ho snažím chvíli držet, bohužel cílové stoupání je už moc náročné. Nakonec mě v něm zdolává i Zahrádka. Muselo by být něco špatně, kdyby to tak nedopadlo. Početní i kvalitativní převaha Lawi je znát a sám proti tomu nic nenadělám. ... nadělilo hlavní pole ... Za celkové třetí místo jsem rád. Mám k tomu ještě jednu sprinterskou a dvě vrchařské prémie a dres nejlepšího vrchaře. Z loňska mám zelený dres sprintera, chybí mi ještě žlutý dres. No...tak snad někdy jindy. Vesi ... na několik skupinek ... ... ve předu se jelo ostře, měli jsme zde své zastoupení v podobě Vesiho ... ... atmosféra na celém okruhu byla famózní, spousta fanoušků cyklistiky, živá hudba a další vymoženosti, včetně mobilní čtyřkolky s rozvozem horkého čaje :) .. i my jsme měli na trati svůj mechaničák, s rozvozem studeného ionťáku :) ... ... náš mechaničák měl však trošku problémy s motorem, byl jak ruskej stroj, měl velkou spotřebu a žádnej výkon :) ... ... závodilo se však i ve skupině pronásledovatelů ... ... zkoušel jsem se několikrát sám odplížit ... ... nedařilo se však tak ... ... jak jsem chtěl ... ... a představoval si ... ... sezona je však od března hodně dlouhá ... ... velice aktivní byla i naše konkurence ... ... cílové stoupání a boj o první místo ... ... cca kilometr do cíle ... ... napít horkého čaje teď opravdu nechceme :) ... ... a jsme v cíli ... ... vládla zde opravdu skvělá atmosféra ... ... tak co Edo? Přestoupíš do kolokrámnické smečky? Vyměníš své 100leté žluté rukávky Mavic za Sýkorku? :) ... ... Eda odpovídá, "Ty rukávky bych si ale fakt chtěl nechat!" ... ... naší další posilou zde byl v černém dresu lídra pro Tour de Zeleňák, Libor Bartůněk a pátým mužem náš kamarád Honza Sabol ... ... Vesi si jde pro prémie, ve stylu Havla, asi čekal velkou vodu ... ... dres pro nejlepšího vrchaře mu však dnes patřil zaslouženě ... ... a třetí místo celkově? Říkal, že příště se polepší :), tak uvidíme.