Náš současný stav dost zásadně ovlivnila účast na Višegradské čtyřce, a tak jsme i vzhledem k setrvávajícímu nepříjemnému počasí raději než trápení těl v nepřestávajícím dešti, snažili svým tělům dopřát patřičnou dávku odpočinku. Teprve počátkem nového týdne se udělalo lépe a dalo se hovořit o začátku rozmarného léta. Rázem se oteplilo o dvacet stupňů a na obloze zbylo pouze ostré slunce. Není divu, že se objevily otázky, co se bude dít o víkendu? Předpovědi totiž hlásily opětovný návrat silných bouřek.
Ač to tedy z počátku nebylo úplně jisté, nakonec v sobotu ráno vyrážíme vstříc Českému poháru do Lipna nad Vltavou za takřka ideálních podmínek. Výjimečně jedeme i s časovou rezervou a můžeme si tedy po příjezdu dopřát poklidné posezení. Když si tak lebedíme před startem na terase restaurace, vlastně ani nemáme chuť závodit. Sluníčko hřeje, kolem se vše zelená, jednomu by přišlo nejlepší se jen tak natáhnout do trávy a nechat se unášet spolu s oblaky na obloze k vesmírným dálkám. Moc dobře totiž víme co nás za chvíli čeká. Tedy když o tom tak zpětně uvažuji, vlastně jsme netušili nic. Profil tratě se nám sice před očima mihnul, nějaké zvěsti o dotyčných stoupáních jsme před startem pochytili, ale ne všechno lze vyjádřit slovy. Na startu navíc nestojí příliš početný peloton. Závodníků, kteří ho ale dokážou v kopci rozdrobit na mikro skupinky, je tu přesto dostatek.
Hned od začátku se nasazuje k rychlému tempu. Zvlněný terén v prvních chvílích vypadá neškodně, občas se vyskytnou kratší prudká stoupání, sem tak někdo odcouvá, jinak nic hrozného. V podstatě se stačí dobře zašít do středu skupiny a vyčkávat. Klid zbraní narušuje až nekompromisní ruka organizátora, která nás z mírného stoupání posílá kolmo na kopec, po jehož vrstevnici jsme se doposud vezli. Všem spadla brada málem až na řídítka, samozřejmě včetně mě. Před námi se zjevila kolmá skála, kde se vrstevnice namačkaly tak blízko sebe, že bych namísto kola ocenil spíš horolezeckou výbavu. K uklidnění nenapomáhal ani pohled na neskutečný kus kopce před námi, neumožňující ani na vteřinu zapomenout, co nohy ještě čeká. Chumel závodníků se okamžitě drobí na jednotlivé korálky. Kupodivu se mi nejede úplně špatně, držím se okolo dvacátého místa, dokonce nechávám za sebou i ředitele Kubu. Na malou chvíli si i říkám, že mu konečně oplatím to, co mi provedl na Višegrádu :)
Jak se blížíme k vrcholu, sklon se zmenšuje a vytváří se skupinky. Následuje dlouhý a rychlý sjezd, po němž vpředu zůstává asi desetičlenná skupinka. Za ní se pomalu formujeme i my další do celkem slušné skupiny, zezadu přijíždí i Kuba. Chvilka na oddech a za okamžik už zase stoupáme na další vrchol. Bez potíží si držíme pozici ve skupině a po výjezdu již pokračujeme spíše zvlněným terénem. I tak si ale užíváme ještě pár regulérních stoupání a celou dobu se navíc jede vražedné tempo ve snaze dojet vedoucí skupinu. I když se to po chvíli daří, na rychlosti to nijak znát není, ba právě naopak. Říkám si, jak dlouho tu ještě vydržím.
Bod zlomu pro mě přichází na devadesátém kilometru, kde musím zvolnit a rychle opouštím skupinu. Když se vzpamatuji, ještě jednou se zkouším dostat zpět skrze doprovodnou kolonu, ale to už ždímám svoje síly přespříliš a znovu couvám. Za mnou daleko nikdo není, musím se tedy spolehnout sám na sebe. Asi po dvaceti kilometrech mě míjí odpadlá desetičlenná skupinka, kterou nemám šanci chytnout. V kopci se motám na pětadvacítku a čekám, jak tohle dopadne. Zanedlouho mě dojíždí sběrný vůz, jehož řidič mi hlásí, že do cíle mám ještě třicet kilometrů. Neváhám a velice ochotně nastupuji.
Když při diskuzi v cíli zjišťuji, že se závod jel současně jako akademické MČR, jen kroutím hlavou. Tentokrát jsem přípravu opravdu podcenil, nic si ale vyčítat nemohu, zatím se prostě lépe připravit nestačím.
Vesi
