Maratonský test na výtečnou

Sezóna je v plném proudu a s ní i domácí maratonská série. V zimě jsem si na Mallorce říkal, kolik mám času na přípravu k obhajobě vítězství v prestižním seriálu, spojeném se silničním magazínem 53x11. Nyní zjišťuji, že nic není tak ideální, jak jsem si myslel. Od března jsem se nedokázal ani na chvíli oprostit od kolotoče pracovních povinností a neustálého stresu s tím spojeného. Navíc se do toho všeho snažím závodit a prakticky nemám čas na žádný odpočinek. Řekl jsem si ale, že to letos dám a tak si nebudu stěžovat. Po odchodu Elišky jsem se rozhodl vymlátit z těla tuto bolest jinou bolestí. Vaše tělo se unaví a změní tak na chvíli tok vašich myšlenek. Zlomené žebro z Milovického Pavé tour mi také nepřidává na náladě, nicméně jdu do války v plném odhodlání.

Den před závodem uvažuji, na čem pojedu a co naladím na svého Venge. Volím osvědčená kola Lightweight, vepředu nízký Gipfelsturm a dozadu dávám nový Meilenstein, který má být dle sdělení německých soudruhů opět o něco pevnější a díky vyššímu podílu karbonu je nová brzdná plocha účinnější :). No necháme se překvapit, říkám si. K tomu volím kazetu s 28 zuby a vůbec se za to nestydím. Blbě se mi se zlomeným žebrem staví do pedálů. Potřebuji proto „vyprošťováka“. Při balení samozřejmě nezapomínám na potřebné střelivo od Enervitu. Nenechávám nic náhodě a do doprovodného vozidla vedle našeho zkušeného ultraspecializovaného mechanika Raitříka, usedá na místo spolujezdce i Martina, nominovaná do funkce podavače bidonů a kouzelných knoflíků, zvaných Brufen :).

Odstartované....Mamut tour 2014 Ráno je tak vše jasné a jednotka lebek ve složení: Říhič, rychlonožka Robert, Vesi, Martin a já sám - jdeme na to. Od startu jedeme vepředu, kluci, jakoby věděli, že nesmíme zůstat vzadu, kde vždy hrozí vyšší riziko pádu. Jedou vedle mě a snaží se mi dělat prostor. Jedeme aktivně a nepouštíme moc lidí před sebe. Na první vrchařskou prémii je to také nějakých 40 kilometrů, což je dost dlouhá cesta na to, aby se něco na úzkých a klikatých silničkách Hostýnských vrchů stalo. První vrchařská prémie na kopec zvaný Tesák je zde. S tím přichází první prověrka stavu tělesné zdatnosti. Od spodu kopce jede jak o život místní krajan a cyklokrosař týmu Remerx Tomáš Paprstka. Jak však vidím z jeho startovního čísla, jede dnes "krátkou" 130 km trasu. Proto si ho moc nevšímám a sám čekám, co udělají ostatní. Jeho tempo je opravdu vysoké a po chvilce ho nechávají soupeři odjet. Koukám kolem sebe, nejede se mi vůbec dobře, ale zjišťuji, že ani soupeři nemají sil na rozdávání. Dalších 30 kilometrů se jede ve svižném tempu, čemuž hodně pomáhá vítr v zádech. Přemýšlím o tom, jak se dnes vrátíme zpět do Přerova. Bude to utrpení, s protivětrem a po pěti hodinách v sedle. Nechci však předbíhat, přichází druhá vrchařská prémie na Hadovnu, kde se nic zvláštního neodehrává. Je to krátký 12% kopec, kde se zase trochu dělí zrno od plev. Prubířská zkouška závodu je spojená s třetí vrchařskou prémií na Grapy. Vždy přemýšlím, zda si sem vzít s sebou pantofle. Do kopce najíždím jako první, abych měl prostor a případně čas prosát se skrze skupinu, abych vydržel co nejdéle v kontaktu s nejlepšími. Asi po kilometru, se vepředu tvoří malá skupinka, kde nechybím já a Vesi. Vesi vypadá dobře a druhou půlku kopce jede na čele. Několikrát mám chuť na něj zavolat, jako kdysi závodníci týmu Joko-Velamos na kolegu Bončukova, "Igor, můčiš svojich!" Nemůžu však moc plýtvat silami, celá záda mám v jednom ohni. Nahoře si říkám, přežil jsem Grapy, dojedu snad i do cíle. Po tomto stoupání, se sjíždí čelo o počtu patnácti závodníků, které v klidu pokračuje. Na stém kilometru, jsme z Kolokrámu ve čtyřech, což je pro nás výhodné. Po chvíli si tak celkem bez odporu vynucujeme zastávku na "odlehčení". Asi po minutě, kdy se nutíme vyčůrat a nejde mi to, na mě řve Raitřík z auta, "nech honění a dělej, nebo je už nedojedeš :)". Během dalších pár kilometrů, jedu zpět k autu. Beru si bidon a říkám si o Brufen, bolest je za hranicí a dá se jen s obtížemi vydržet, a to jsme teprve v půlce závodu. Na čtvrtou vrchařskou prémii Tesák najíždíme z předních pozic. Robert i Vesi vypadají, že jsou v pohodě, také se jich ptám, jak na tom jsou. Oba hlásí svorně, že v pohodě. Po dvoukilometrové přípravě, již přichází opravdový kopec. Lezu na špic a zkouším jet tempo. Jedu si svoje, ale tak tak, aby nikoho moc nenapadlo zrychlovat, snažím se tak klamat soupeře. Nechci se zvedat moc ze sedla a stříknout si bolestí do trenek, stejně jako se mi to povedlo na Grapy (ještě že mám Pampers plíny :)). Přijde mi to, jako by mě všichni poslouchali, vůbec se neotáčím a šlapu svoje strojové tempo. Asi 500 metrů před vrchařskou prémií cítím, že se začne spurtovat a čekám, kdo první začne. Držku mám protáhlou jak "kolie". Ještě, že mě soupeři nevidí. 200 metrů před páskou, se zvedá Honza Svoboda, nechávám ho jet a šetřím síly, vždyť do cíle je to ještě více, jak 80 kilometrů. Pod kopcem čítala skupina více jak 15 hlav, nahoře nás zbylo 10. Jediné, co se mi povedlo, bylo rozprášit naši jednotku lebek na prach. Říkám si „ksakru“ a přestávám se starat o tempo. Ostatním je to ale bezpochyby jasné. V následujícím dlouhém sjezdu šlapou jak o život a snažím se jim "kurvit" tempo. Po několika kilometrech nás tak dojíždí alespoň parťák Martin. Rakouský závodník Florian Gaugl, je však chytrý a stále nutí skupinu k aktivitě. Pod kopcem je mi ale jasné, že kluci zpět jen tak nedorazí. Pátá vrchařská prémie na Lázy, je za nějakých 10 kilometrů. Vítr fouká do ksichtu, při prvním zaváhání soupeřů se zvedám ze sedla a zkouším jejich nervy a odhodlání. Nikdo na můj nástup však nereaguje, během chvíle získávám snadno náskok 50 vteřin. Vjíždím do strmého stoupání sám, otáčím se a nikoho za sebou nevidím. Tenhle kopec fakt nemám rád, osobně si myslím, že je nejtěžší ze všech na této trase. Navíc po 150 kilometrech v nohou to bolí všechny. Jedu tempo a nemyslím na nic jiného, než abych byl už nahoře. V půli kopce na louce vidím několik serpentin pod sebou pronásledovatele. Skupina chrtů jede stále pohromadě, a to se mi vůbec nelíbí. Zvyšuji proto opět tempo a jedu v „červeném“ poli. Nesmějí mě dojet všichni, celé moje snažení by bylo k ničemu. Vyhrávám prémii a letím skrz vesnici v technických úsecích jak magor. Ještě, že nic nejede proti, říkám si. A přemýšlím, jaké to je, když nabourá Tatra Tatru :). Pod sjezdem, nevidím nikoho. Další část závodu se pro mě tak stává časovkou. Do cíle je to asi 50 kilometrů, silný vítr a členitý terén mezi loukami a poli, tak prověřuje mou odolnost. Náskok mám již 2 minuty a posledních 20 kilometrů jsem bez pití. Nadávám na Raitříka s Martinou kde sakra jsou. Říkám si, že asi jedou poslušně za první skupinou a nevědí, že jsem odjetej. Prosím tedy rozhodčí o vodu a házím po nich svůj prázdnej enerviťáckej bidon. Mají u sebe nějakou sodovku. Jsem za ni fakt rád, díky moc. Po dalších 10 kilometrech přijíždí konkurenční doprovodný vůz a z okna, od sympatické slečny, dostávám informaci, že Ota spadnul a naše auto zůstalo u něj. Potom mi podává jeden z našich bidonů Enervit se jménem Roberta. Je mi jasné, že se něco stalo, jen nevím, kdo je Ota? Každopádně jsem v klidu a další minuty závodu, se snažím zapomenout na bolest, která prostupuje celým mým tělem. Přemýšlím, jak dlouho jsem schopen to takhle vydržet. Koukám po místních rozkvetlých polích do žluta a v hlavě mám jen Elišku. Pronásledovatelé jsou na dostřel. Lightweight forever! Není lepší materiál! Do posledního většího stoupání dnešního dne do kopce Nad Hubertem, na 185 kilometru, jsem stále v čele. Můj náskok se však snižuje, nechci se tady zlomit jak vzduchovka a z posledních sil se snažím zvyšovat tlak do pedálů. Cítím blížící se křeče, už jsem doufal, že dnes nepřijdou. V následném technickém a rozbitém sjezdu jedu opět na "Přemka Podlahu" a stále doufám, že to vydržím. Opak je pravdou, po dalších deseti kilometrech mám v zádech pěti člennou skupinu, která zde zbyla a končí má labutí píseň. Mám křeče do obou nohou. Jsem bez pití a z kapsy tahám poslední GT tablety od Enervitu. Křeče neustupují a chvílemi jsem zcela paralyzován a prošlapuju jen nataženými patami. Uvažuji, zda vůbec dojedu do cíle. Ptám se dalšího Severočecha Adama Valeše, zda má něco na křeče a ten mě v zápětí zachraňuje ampulí magnezia. Velké díky Adame! 10 kilometrů před cílem, se neděje nic zvláštního. Nestřídám, protože nemůžu šlapat a moji konkurenti mě asi odepsali. Divím se tak jezdcům, jako je Petr Swaczyna, na co čekají. Proč nezkusí sami útočit, když nemají potřebnou koncovku :)? Až tři kilometry před cílem se zvedá Rakušák, za ním hned Tomáš Čer a já si říkám, že je hotovo. Mají dvaceti metrový náskok. Nemůžu vůbec nic dělat, jedno zvednutí ze sedla a končím. Po chvíli rozjíždí tempo Adam, lezu mu do háku a snažím se našlapovat jak tichošlápek :), nešlápnu ani jednou navíc, protože jednoduše nemůžu. Na konec se rozhoduje ve spurtu... Cílový dojezd na výstaviště znám za těch pár let, co jsem zde startoval, nazpaměť. Také jsem zde skončil ve spurtu asi 5 krát čtvrtý :). Pětset metrů před páskou v poslední pravotočivé zatáčce, si z první pozice vyšlapávám nohu z pedálu, mám zase křeč. Je to legrace, ale nikdo nejde „přes“, jakoby nechtěli začít spurtovat. Zacvaknu a zkouším v sedle rozjet své maximum a v hlavě mi letí myšlenka „ať neskončím šestý“, musím někoho nechat za sebou. Jedu padesátkou a 100 metrů před páskou vidím, jak mě přelézají dva stíny. Jdu do toho, zvedám prdel, ať tady chcípnu, ale budu kousat. Vidím Rakušáka jak zvedá ruce nad hlavu a na poslední chvíli mu to tam házím asi tak o 5 cm. Bez šlapání pokračuji setrvačností dál, nemůžu nic. Bojím se vyndat i nohy z pedálů. Jedu za roh, aby mě nikdo neviděl a říkám si, to snad kurva není možný, že jsem vyhrál. Během chvíle se vracím zpět a rozhodčí mi sdělují podle čipu, že jsem fakt první. Slézám z kola s bolestí v zádech, křečemi v nohou a euforii v hlavě. Přichází ke mně kamarád Štěpán s otázkou „chceš pivo, vole“? Sedám na zem s pocitem, který mi stále stojí za to a na chvíli zapomínám na všechnu tu únavu a sebezapření. Dokonce se i směji a v sedě přijímám gratulace od všech kamarádů. Jednotka lebek s dalším zářezem, mise splněna! V cíli se dozvídám, co se vlastně stalo, přichází za mnou nejprve Martina. Ptám se jí, kde je Radek? A ona na to, že poslal jí, aby to schytala první. Následně mi osvětluje, co se vlastně stalo vzadu. Z Tesáku dolů se snažil Robert dojet naši skupinu ještě s jedním odpadlíkem. Ten Robertovi v jedné ze serpentin cuknul a Robert zůstal sám na větru. V poslední zatáčce se pak poroučel v sedmdesáti kilometrové rychlosti ven z hřiště. Pád nevypadal vůbec hezky, hodil salto dopředu a po několika kotrmelcích zůstal bezvládně ležet. Zastavili jsme hned u něj, říká Radek. „Ležel a jen chroptěl. Martina mě poslala k němu, já si však uvědomil, že bych se asi skácel hned vedle něj, a tak jsem se rozhodl zavolat rychlou. Tehdy jsem si uvědomil, že mám vybitý telefon“. Naštěstí zde zastavuje ještě jedno auto a ihned někdo k Robertovi běží. Martina mezi tím vytelefonovává v ďolíku bez signálu záchranku, která do 15 minut přijíždí na místo činu. Robert naštěstí již popadl dech a zdá se, že z nejhoršího je snad venku. Opatrně ho zvedáme z první jarní brázdy, kterou vyoral a odnášíme jej do stínu. Snažíme se s ním hýbat co nejméně, evidentně má zlomenou kličku a otřes mozku, vždyť taky jeho Prevail je na padrť. Komunikujeme s Robertem a ten se neustále vyptává na své kolo. V intervalu každé půl minuty se ptá „už mi fakt řekněte, a opravdu, co mám s kolem. Na jednu stranu to je úsměvné, na druhou to byl dost zmrazující pocit. Při nakládce do sanity, už za přítomnosti Policie ČR a nezbytné dechové zkoušce na alkohol se Martiny jeden z fízlů ptá, jak se dotyčný jmenuje. Martina mu sděluje, Robert Heczko (čte se Hečko). Ze sanitky se ozývá Robertův hlas pozor, píšu se HECZKO! Nebude to s Robertem asi nejhorší, říkáme si s Martinou. Po hodinovém skluzu však víme, že závodníky již nedoženeme a nemá smysl pokračovat dále". Před odjezdem vstříc Přerovu do cílových prostor výstaviště Radek ještě sděluje dalším policistům, tentokrát dopravákům, na které se čekalo zhruba dalších 20 minut, jen proto, aby si nafotili Robertovo kolo „doufejte, že dnes vyhraje Jakub Svoboda, jinak jsem v prdeli jak Baťa s dřevákama a svedu všechno na Vás“. Konec dobrý všechno dobré, po závodě jedeme do Vsetínské nemocnice, kam mezi tím odvezli našeho kamaráda ve zbrani. Vojín Robert je již v plném vědomí a na kapačce. Leží a ptá se nás opět co jeho kolo a přilba. Je jasné že operace kličky ho nemine, stejně tak jako pochvala manželky. Ještě před odjezdem ale stíhá sdělit Svoboďákovi, že je kluk šikovnej a ten je v duchu rád, že máme po ruce anděla strážného. Elkin vše dobře zařídil, děkuju! Svoboďák [gallery link="file" ids="7665,7666,7667,7668,7669,7670,7675,7676,7658,7659,7677,7660,7661,7662,7663,7671,7672,7673,7680,7679,7678">