Betlémské světlo pro potřebné svítí

A je to tady, čas Vánoc. Tak to alespoň hlásí kalendář datem 24.12. Ráno se budím kolem šesté a čumím z okna jak trubka. Kde je počasí minulých dnů, kdy se již touto dobou draly do pokoje sluneční paprsky? Dnes je nebe temné jak moje duše a venku to vypadá na déšť. Pouštím si skladbu Ostrov od Cocotte Minute a přemítám nad životem.

Song je to opravdu parádní a dle mého kapánek nedoceněnej :) "Tak si zbal na pustej ostrov....kafe, cigarety a holku vostrou!". Kafe? Už se nemůžu dočkat až pustí seňor na baru mašinku a dám si dobrou kávu! Cigarety? Kouřím v poslední době moc často a nechci, ale jak se večer napiju, je to zpátky. Od Nového roku ale fakt s kouřením končím, je to hnus velebnosti! Vostrá holka? Eliška, ta mi chybí docela dost! Pro dnešní den ale zkusím nějakou tu "vostrou" chicu sympaticu najít, nechci sedět u štědrovečerní večeře sám... uvidíme co se tu na ostrově bude poflakovat :).Objedu s parťákem Péťou ostrov dokola, pojedeme "bomby" jak se zpívá v tomto debilním textu: http://youtu.be/gac_U28HjOg a u toho budeme fotit vše co se nám postaví do cesty. Už teď svého nynějšího parťáka do nepohody Petra lituju, bude mít se mnou asi těžký pořízení, navíc v den zasvěcený památce radostného a potěšitelného narození Božského spasitele.

Snídaně jen zlehka, nemůžu do sebe nic moc dostat. Zato koukám na německý duchny  jak cvakaj protézami. U mě to nahradí jen jedna bageta a jogurt s vločkama, tres caffé con leche a rychle do kůže a na kolo… Cíl je naprosto jasnej, jedeme jednorázovku pod názvem Tour de Betlém. Dojet tam a spatřit světlo betlémské, beru si sebou spoustu peněz, asi 50euro, očekávám dlouhej den. Zapalovač na svíčky za Elišku, Enervit tabletky a gely, abych měl na dnešek dost energie a objel to celý kolem a dokola. Ostatní není třeba, telefon na focení má sebou Petr. O tom, kudy vede dnešní cesta není nutné psát, ostatně tato místa znáte již z reportů minulé Kolokrámské výpravy.Šlo o to jet co nejdéle na kole, dojet na místo určení a vybrat zpáteční cestu směrem z Arty přes druhou stranu ostrova.

Cestou samozřejmě hledáme i zmiňovanou "vostrou" holku. Jedna se nám nabízí ve Felanitx, super postava, ale moc toho sama nenamluvila. Je totiž jen prachsprostou figurínou z umletý hmoty v jednom lokále za výlohou. Potkáváme také ovečky a tak se je jako jejich pastýř snažím nakrmit banánem co má Petr u sebe. Nedaří se mi to, ovce se mě bojej jak vlka samotáře, mrchy zmlsaný. Po pár kilometrech, těsně před Betlémem, potkáváme u cesty i oslíka. Toho se pro změnu snažíme naučit správným cyklistickým manýrům. Nechává se od nás přesvědčit, že musí mít na palici helmu než začne s tréninkem. Vzápětí jej zkoušíme přesvědčit, že Petrův Specialized Tarmac S-Works je pro něj vhodný a pohodlný stroj. To je mu doslova proti srsti, a tak to po několika motivačních hláškách typu „tak sakra nalez na kolo", nebo "pojď mi hop" vzdáváme. Oslík se zdá unavenej, banány Petrovi došly, jedinou možností je tak gel od Enervitu. Ten ho dokáže probrat, zjevně dobrota, kofein žere nakonec i s alobalem, nechce si nechat vysvětlit, že ten není vhodný pro doplnění sil. Je dost tvrdohlavej, ostatně co čekat od osla? Teď, když píšu tyhle řádky, tak si myslím, že měl veselej celej štědrej den a lítal po Mallorských polích jako smyslů zbavenej až do pozdní noci.

Přijíždíme k Betlemu, jsme 200 metrů od kostelíka, spurtuju do protisvahu jako na "mezogiro" prémii a v tom mi zvoní telefon. Koukám na neznámé číslo, přesto po chvíli zvedám a na druhé straně se ozve: "Nazdar kámo, tady bůh. Jen pro tvoji informaci, já to tady dnes vedu, jestli je ti známo. Pak pokračuje slovy "jak bych to řekl, no výš nechce se mi, ale mám tu tisíce zbloudilejch duší a jen jednu zemi, tak dnes moc nevyváděj, jsi na svatý půdě“. S pokorou sesedám z kola a sundávám si kulicha i své Oakley brejle. Po vstupu do Betlémské svatyně vytahuju vlastní zapalovač a drze bez zeptání (není se koho ptát) zapaluju svíčky co jsou na jednom z oltářů... proč drze? Protože pro turisty jako já nejsou zdejší svíčky určené. Turista zde může pouze hodit do automatu (jako je na cigarety) jedno euro a za odměnu se mu rozsvítí dioda na obrazovce. Oheň však je pro mě oheň a svíčka je svíčka. Zdá se mi trapný takhle vést zdejší farnost. Tohle místo pro mě má zvláštní sílu, nutím Petra o pár fotek na jeho mobil a k hořícím svíčkám přidávám na oltář pro náhodně příchozí pár Enerviťáckejch tabletek a magnesium. Třeba se zde dnes ukáže ještě někdo další, kdo bude potřebovat doplnit energii pro další cestu životem. Před odchodem na čerstvej vzduch poklekám na kolena a asi minutu se modlím. Stejně je to zvláštní jak se lidi jako já, co nikdy nechodili do kostela a nejsou "oficiálně křtění", otáčejí k víře až ve chvíli, když se jim změní život nebo je potká určitá neodvratná změna stavu. Při odchodu z kostela stejně platím do kasičky několik euro, aby se na mě zde moc nezlobili. Do budoucna chci bejt však zase ten, kdo věří hlavně v sebe sama a do kostela nemusí chodit. Prostě chci bejt jak Chuck Norris a opět si věřit! Amen.

Cestou zpátky nabíráme směr Arta zavelíme k pozdnímu obědu v podobě Pizzy a několika koblih s kolou z místní Mercadony..

Po hodině v místní restauraci už víme, že se dnes domů nedostaneme za světla a bude to ještě dobrodružství. V Manacoru proto volíme nutné zlo a jedeme po dálnici, ještě že není skoro žádnej provoz. Ani nás za těch pár kiláků na "autobahnu" nikdo neohrozil a ani nevytroubil. Asi ty vánoce fungujou i na ostatní účastníky provozu pozitivně. Když už je tma, sjíždíme z dálnice a vzápětí se střetáváme s Policia Local, která nám dělá několik dalších kilometrů doprovod. Pak je to ale přestává bavit a mizí ve tmě neznámo kam. My však musíme pokračovat dál. Bojujeme tak nejen sami se sebou, ale taky s dálkovými světly protijedoucích aut. Se svými tmavými Oakley skly přesto jedem na jistotu. Společenská hra "nejslabší máte padáka" se tedy nekoná. V klidu a míru dorážíme k Tonimu do baru a z posledních sil uleháme pod vánoční stromeček. Nikdo si nás bohužel nechce rozbalit, proto po čaji s heřmánkem pokračujeme do dvě stě metrů vzdáleného cíle na hotel.

Večeři na hotelu stíháme na poslední chvíli. Sice se chceme vrátit k Tonimu, ale když jsme se nechali okrást a díky svátkům vše platili se 100% přirážkou, tak jim to tu nenecháme. Štědrovečerní tabule je i na levném hotelu jako je Oleander speciální, dnes je zdarma víno i šampus, a to přece nemůžeme důchodcům jen tak přepustit. Když nás spatří v cyklistickém oblečku úplně prosolený a špinavý, čuměj jako kdyby právě spatřili zlatý prasátko a heilujou na nás."stille nacht, heilige nacht"! Je to prdel vidět jejich zděšení ve tváři, první kdo z nich k nám odvážně přistupuje je stařík v letech jménem Gunter a ptá se nás "was ist los"?. Odpovídám, že nic, že jsme se jen trochu projeli na kole. Ptá se kolik? Odpovídám 310 kiláků a víc jak 11 hodin v sedle. Nevěřícně kroutí hlavou a ptá se mě "du bis normal?" odpovídám "nein, ich bin magor, ich bin Gagarin!" Dále německý přítel ukazuje k našemu stolu na naší osamocenou kamarádku Jarmilu "Džamilu" Machačovou se slovy, proč jsme jí zde nechali po celý večer samotnou? Vysvětluji mu, že Jarmila je Campione del mundo, a proto nemá čas se zabývat zbytečnostmi, že stejně jako my pořád a furt sedí na kole.

Po desáté večerní už jsme zase u "Tondy". Dnes jsme pozváni jako přátelé k štědrovečernímu stolu. Já, Petr i Jarmila usedáme a necháváme se obsloužit naším hostitelem "personou bueno" Tonim Montanou, který je jak sám říká hrdý na to, že není z Mallorcy, ale z Galicie! Podávají se místní mořské potvory a další níže nespecifikovatelné, zato chutné pokrmy. V jedenáct pokračuje nabitý program "Vánoční besídkou" s místní policií. Arenalská police má opět možnost poznat naší českou pohostinnost. Vévodí tak babiččino české cukroví a zlatým hřebem večera je krájení dovezené "Osecké" babiččiny vánočky naší českou mistryní světa Jarmilou. Při degustaci prožíváme kulturní šok, když žena policejního náčelníka jménem Lina, původem z Kolumbie, konzumuje "českou klasiku" příborem a pomáhá si přitom ještě lžící :). Duchapřítomně do toho vstupuji s pomocnou rukou a ukazuju jí, že se nemusí bát jíst vánočku rukama. Posledním bodem programu před volnou zábavou je rozbalování dárků.Vrcholem je dárek pro Olgu, která dostává pozornost od naší státní policie v podobě ušanky (beranice) a trička.

Večer doteď probíhal v celkem poklidném rytmu, ale pak se to klasicky zvrtlo. Lidé postupně odpadají, protože se jedou ukrutný bomby. Blíží se cílová rovinka a do spurtu zůstávám již jen já, „vostrá Mallorská holka“ a Toni. Vše ale končí smírem nabízím v půl třetí ráno s cigaretkou v hubě doprovod "finalistce soutěže o vostrou holku", na zdejší Arenalskou policejní stanici, kde pro neznalé věci Olga pracuje. Společně tak uzavíráme dnešní náročný den.

Cestou zpátky jdu sám po pláži... moře hučí a příboj se v dálce tluče o skály jak moje duše. Slzy se mi rvou do tváře, nejdou zastavit, ještě že začalo pršet a kapky deště mi chladí mojí přehřátou řídící jednotku!

Hezký svátky všem

Cuba Libre