Dnešní trénink začal již těsně po půlnoci, kdy naše skupina stále ladila formu s místní policejní honorací. Výkvět strážního sboru Palmy se totiž vetřel k Tonimu do baru a uspořádal zde vánoční večírek. Kromě důležitého navázání kontaktů, jež nás mohou v budoucnu ušetřit kontrol na silnici, jsme se snažili imitovat i funkce kyslíkového stanu. Absenci prostředí se sníženým obsahem kyslíku se snažíme nahradit doutníky z Havany, jde to pomalu, ale postupně se plíce tomuto stavu přizpůsobují.
Po krátkém odpočinku, abychom nevystydli, valíme i s balančními kolečky na sraz k devítce. Kromě obvyklé smečky reprezentačních chrtů, máme i nového účastníka, Tima Dongrese. Pětiletý klučina nám nastupuje hned od startu a i ostřílení vlci, jako rys Ostrovid, nebo Kristus, mají co dělat aby uviseli. I když jsme v hlavách připravení na krátký trénink, vše se mění za pochodu. Kuba zkouší Ostrovida a na cyklostezce k dálnici opět valíme téměř čtyřicítkou. Odnáší to Leo s Háčou, kteří neuvisí a musí tak volit zkratku k Lluc Majoru. Na krátkém stoupání při obkroužení Randy opět Háča mizí vzadu a již ho nevidíme. I druhý z odpojené dvojice, Leo, je tak zdecimovaný, že o několik kilomterů dále nezvládne svoje Fuji a v zatáčce se poroučí k zemi. bohužel zkosí i Ňumiho, jenž to odnáší pochroumaným malíkem a pákami.
Za Incou se skupina znovu dělí a naše moravská družina se otáčí, aby stihla letadlo. Zapomenou u nás bohužel Bertolina Belmonda Valverdeho. Ten až po dalších několika kilomterech zjišťuje, že se mu čas krátí a tak neodolá výzvě trenétra Viktora, který mu nabízí společnost při návratu nejkratší možnou cestu. Loučíme se a slibujeme si pravidelné posílání novoročních přání a fotek z dovolené. Opět zůženou skupinu nyní vede rys Ostrovid, občas střídán Cimbálem a Kvikem. Tempo jen zřídka kdy klesne pod třicet a
všichni počítáme minuty, zbývající do obvyklé zastávky na kávu.
Oblíbené restaurace ale míjí čelo skupiny bez povšimnutí a někteří tak bezděčně ztrácejí chvílemi vědomí. Přeci jen jsme spali jen krátce a sedativa z místního San Miguela a vína, již vyprchala. Kuba na chvilku vyzkouší svoji tajnou zbraň, kolo s čtyřiceti osmi palcovými ráfky. Ani to ale nepomáhá ke zklidnění tempa a on se vrací do společnosti svého Cibulky. Další místo, kde je možno doplnit tekutou drogu, je Artá. Bohužel těsně před jejími hranicemi potká Ňumi kámen a řízne gumu. Jedinou možností, jak prodloužit jeho život (tedy pláště), je implantace něčeho dostatečně pevného, co by zabránilo duši vyhřeznout. Obal od gelu sice díru zaceluje, ale nápň, zmizelá v Kubově hrdle, dodala jeho nohám až moc energie. Hned po nafouknutí tak nasazuje takové tempo, že nestihneme v Artě zastavit a pokračujeme až na Betlem. Betlem je od rána v Kubově hlavě jako magické místo, kde se chce pomodlit za Elišku. Ve stoupání před poutním místem ztrácíme nedaleko stáda ovcí, které neustále "békají" přítele Mazlíka, který se k nám s potutelným výrazem připojuje až na zpáteční cestě k Artě. Moc nechápeme jeho zasněné pohledy a chvilkové pobekávání stejně jako vzdálenou ozvěnu "Liboréééé".
Arta, konečně! Brzdy zaskřípou a již se hrneme ke kavárně. Majitel se bojí, že jsme ukrajinská mafie a okamžitě plní všechna naše přání. Pizzy mizí dříve než talíř dopadne na stůl a káva vydrží jen o několik vteřin déle. Na to že máme skoro 140 km a je půl čtvrté, docela včasný oběd. Mizí podtlak v pupíkách, můžeme zase volně dýchat, prostě idylka. Jen mizící slunce za obzorem nás trochu znervózňuje.
Nasedat a jedem, setmí se již za hoďku a půl a musíme ujet ještě 75 kilometrů. Matematika je jasná, průměr 40. Na špici skočí Béča a hned se rozmázne obzor. Připadáme si jako ve hvězdných válkách, vstupujeme do hyperprostoru a za několik okamžiků vidíme v dáli siluetu Randy. Několik z nás sice už nevidí prakticky nic, jen zadní kolo jezdce před sebou, ale Béča dostal úkol dovézt nás včas na večeři, tak nepovolí. Vzorně mu sekunduje Hudla bajkař, který již ladí na závody Kola pro Život a naše životy budou
pravděpodobně jeho prvním skalpem.
Tma padá až ve chvíli, kdy skupina najíždí na cyklostezku, kterou jsme dnes vystartovali. Jestli jsme si mysleli, že na Mallorce stačí jedno dvoukilo (Kopku s jeho devíti dvoustovkmi v řadě nepočítáme), mýlili jsme se. Dnes to hodilo slučných 215 km a díky koncovce se nám průměr sakramentsky zvýšil...jako obvykle vzhledem k Béčovu tahu, nahoru.
(KoTyMa)
