Pro dnešek se vyplatí žít

S jídlem roste chuť a proto jsme se rozhodli konečně vyrazit do kopců. Nejsme ale natolik postižení, abychom trénovali dokola na jednom stoupání, a tak jsme si namalovali cestu po oblíbené západní části ostrova, zvané "panoramka". Kdo na Mallorce nikdy nebyl, tomu to nic neřekne, kdo jednou poznal, uroní slzu závisti.

Ale po pořádku. Sraz jako obvykle po prokousání mezi "otrapy" z Lotta, škemrajícími o klíčenky Kolokrámu a Svijan, dorážíme na sraz na poslední chvíli, aby mohl Béča poslat Terku z All Traininku za imaginární skupinou a odsoudit ji tak k celodennímu  bloudění  po ostrově.V dostatečném odstupu za ní se vydává i slabší část skupiny,  která preferuje jen rovinatý profil a i přejezd přes dálnici pro ně má punc vrchařské prémie.

Cesta z města je dnes daleko složitější, než obvykle, ředitel totiž spojuje výjezd s prohlídkou centra Palmy. Jedeme kolem monumentu Palmy zvaném katedrála, která je prostě impozantní. A pokud vyleze "oscar" a pálí Vám do ksichtu sluníčko je to orgasmus. Po zhlédnutí katedrály a historického centra se nakonec dostáváme přes vesničku Palma Nova k odbočce na Calvii, kde se začínají rozdávat karty. Ředitel poprvé zapomíná sundat velkou a kromě balíku se začnou protahovat i obličeje většiny účastníků zájezdu. První si ze skupiny vystupuje nová posila týmu NetApp František Padour se slovy je to na mě moc intenzivní :). Kuba se mu diví do doby než zjišťuje, že jeho novým trenérem je náš starý známý a rozvážný východoněmecký přítel André Schulze.

Poslední možností, jak udržet skupinu pohromadě, je následující stoupání, kde nás přibrzdí práce silničářů při odstraňování následků požáru. Nějaký černoch, viditelně se pasující na šéfa skupiny, začne okamžitě s lekcí španělštiny. Bohužel nerozumíme jeho dialektu, ale podle kadence jednoho ze slov usuzujeme, že se jmenuje pan COňo. Několik hrdinů se sice snaží prorazit jeho zátaras, ale nakonec se stahujeme s předem připravených pozic a v klidu vyčkáme až nás svým božským požehnáním propustí z pasti. Pohůnek, čekající na druhé straně s Jakubem, jenž se jediný protáhl zátarasem, hlásí že se šéf jmenuje "Loco", takže asi pracuje pod pseudonymem... chudák jeden slavnej, asi se bojí.

Spolu s touto peripetií se zbavujeme části skupiny, jež zapomene přehodit na lehčí a založenou pilou pokračuje se stejnou intenzitou i proti vrstevnicím. Inu, opět jsme dokázali vykrystalizovat tvrdé jádro skupiny a redukujeme tempo do akceptovatelných hodnot. Dnes jsme po vzoru včerejších Béčových pirátských náznaků rozhodli, že budeme pokračovat v poznávání ostrova. Jen málo cyklistů, kteří obvykle absolvují trénink v nahrbené pozici udržované i díky přilepené nudli na řídítkách ví, že tuto část ostrova lemuje soustava hlídkových věží. Ty byly stavěny na ochranu před nájezdy pirátů. My však máme piráta mezi sebou, bereme tedy jednu z nich útokem ze zálohy. Vlajku ze stožáru chce strhnout Kuba, což se mu málem daří. Seknul se jen o 400 let, ale to je zanedbatelný detail. Vzhledem k tomu, že i obránci jsou dávno v prachu, zatančíme si jen vítězný tanec na hlavním nádvoří a když se znovu zvedneme ze země, opouštíme dobytou tvrz.

Sachakokain

Následných 18 kilometrů do Solleru uteklo jako voda, tedy až na Ňumiho defekt, způsobený nějakým mallorským šotkem. Poslední serpentiny a již se noříme do centra tohoto přístavního města. Jen patnáct vteřin po dosednutí se dostavuje první hypoglykemický šok.  Nezbývá mnoho čau do kolapsu, proto vítáme nabídku podomního dodavatele  "vitamínů" a snažíme se doplnit vše, co nám trénink vzal. Vybíráme kaskadéra Kubu na test kvality a když se nám po půl hodině vrací z Marsu  zpátky na věž sousedního kostela, víme že nejsme ošizeni. Všichni okamžitě nasajem potřebnou dávku "éček", ochucovadel a stabilizátorů. Snažíme se udržet kopyta v klidu i přes fakt, že byla právě čerstvě okována ostrejma podkovama. Vrazíme do sebe i trochu kofeinu k tomu pizzu a valíme, než nás nabuzený motor vystřelí znovu do vesmíru.

Soller byl naštěstí dnes vstřícnější. Zřejmě jej oproti poslední návštěvě o poznání nižší a sklon opilovaný. Na vrcholku máme jediný problém, s počtem zatáček. Ňumi si je zcela jistý, že je jich 50, i když jich Eda napočítal jen 29. Přestáváme řešit matematiku, důležité je jen to, že jsme právě překonali poslední vrcholek. "Vamos" dolů a nic nás nezadrží. Milujeme rychlost a tak si udržujeme chladné špalky. Dnešek se velmi povedl, nejen objemem kilometrů a převýšením přes dva kilometry, ale i průměrem těsně přes 25 km/h.

Díky Mallorco za krásy které nám nabízíš, díky za piráty, díky za kokainový cukr, cafe con leche a vše, co nám bude už za pár dní chybět.

Cuba a KoTyMa