Probouzím se jako obvykle v pět hodin ráno a koukám do stropu. První pocity patří tělu, nic mu není, nic nebolí, přesto se vkrádá pocit jako bych mlel z posledního, jen nelze určit přesnou příčinu. Donutím se raději vstát a rozpohybovat svůj „ruskej“ stroj, co má velkou spotřebu a žádnej výkon. „Musím opět lebku s křídly naučit létat“, říkám si. Zatím to moc nejde, ale přeci se nevzdám.
Po snídani a všech nezbytných přípravách vyjíždíme za skřehotu racků opět z pláže „od devítky“. Tentokrát máme společnost v padesátníkovi Wolfgangovi, což je němec, který tu na Mallorce má v jednom z barů českou přítelkyni. Martin, jak je jeho dobrým zvykem, se nikde neztratí a má perfektně zmapovanou místní situaci. Germán se chce samozřejmě předvést v co nejlepším světle. Osobně mám rád tyto ambiciózní chlapíky po čtyřicítce, kteří moc dobře nechápou nebo si nechtějí přiznat, že jejich tělo již není silnější než vůle, ale právě naopak :)
Z pláže vyjíždíme v klidu, jsem na špici se Štěpánem a celý kopec do „zahrádek“ jedeme vlažné tempo. Kdybych přemýšlel kolikrát jsem tímto směrem vyrážel, bylo by to za těch 15 let asi docela zajímavé číslo. Takhle v klidu to ale mockrát nebylo a spočítal bych to snadno na prstech jedné ruky. Po dvaceti kilometrech předáváme špici Martinovi s Wolfgangem a proti větru jedeme směr Téčko, Sa Rapita, Les Salines. Martin tlačí do pedálů a s úsměvem začíná lišácky připravovat německého kolegu na popravu. Jede svižně, ale současně s citem, aby ho němec jen tak neopustil. Znám přesně tenhle stav, kdy na to máš, cítíš přesilu a v klidu a pomalu si jako hodnej králíček připravuješ svojí oběť. Útok přichází obvykl nejdříve po 100 kilometrech, nejlépe na druhé straně ostrova. A pokud je pak cesta na hotel proti větru a prší, je to ideální stav :) Hrdinů jsou plné hřbitovy, přesto se vždy najde pár troubů, kteří začnou hrát hru, kdo první umře tak vyhrál :)
Přijíždíme do Santany a máme něco přes 60 kiláků. Protože je stále listopad a já jsem mrtvej, vynucuju si kávičku. Místní náměstíčko je fakt super, nikdy jsem v centru nebyl. Říkám proto Martinovi, že je to tu pěkný a ukážeme to příště Křižákovi (rozuměj Kreuziger starší alias ředitel Mallorcy). Martin odvětí "to asi těžko, už si někdy viděl, aby Křižák zastavil na šedesátým kiláku?“. Má pravdu, jedině to vzít od hotelu obráceně přes hory a tudy jet zpátky domů. Sedáme do venkovních křesílek a na sluníčku je nám fajně. Je tu česká a sympatická obsluha, vše se zdá naprosto ideální. Dávám si bagety, tři Coca Coly, a na vrch ještě dort s kávou. Ruskej stroj jak vyšitej.
Během chvíle se začíná něco zvláštního dít. Koukáme na několik fotografů a dalších pučmidrátů se světly, jak běhají sem a tam. Nějaké spoře oděné holky zde fotí akty, všichni samozřejmě dělají jak je to nezajímá, ale po očku civí stejně jako my na ty kočandy. Pár sedících si okamžitě nasazuje tmavé skla, aby nebylo vidět kde všude pátrá zvědavé oko. A kdo by tvrdil, že se nedívá, tak by kecal! Důchodci hned nenápadně vytahují telefony a fotí si je. Většina chlapů je ale nenápadných jako cirkusovej klaun a jejich partnerky jim vzápětí se zdviženým obočím naznačují, že by je nejraději odtáhly odsud pryč a ještě by jim pěkně vyčinily. Být tu se mnou Eliška, tak si myslím, že by vylezla na jeden ze zahradních stolků a sama to rozjela a ukázala kdo je tady pánem, případně zahlásila, která má a která nemá dobrý kozy :) Slunce mezitím pomalu odchází z náměstíčka za místní kostel, tak se i my zvedáme. Představení skončilo, The End!
Odjíždíme a já říkám místním rackům: „vezměte mě sebou, kam smí jenom ptáci, nechte mě nést kam až se dá“. Po vydatném obědě nemám žádnou energii a jsem tak ve stavu, že naprosto jednoznačně vyhrávám v prvním nadjezdu hru „nejslabší máte padáka“. Po pár kilometrech nejsem schopnej viset ani po rovině. Za vesnicí Poreres zjišťuji, že neštěstí nechodí jen po horách, ale i po brdkách. Cítím se jak plesnivej kocour bez energie a moje rychlost 14km/h je fascinující. Život mi připadá jako slon, co v mojí káře na spojku šláp a teď neví jakou má zařadit rychlost.
Z Lluc Majoru jedeme skoro za tmy stylem co noha nohu mine. Místy se snažím marně zvýšit tlak do pedálů a myslím na Wolfganga, který je jistě dávno doma a masíruje si nohy. Jestli ho tady ještě během zimy potkám a budu v pohodě, je můj koloušek! Kluci na mě kamarádsky čekají a po rovině ze sedla se proto snažím co nejméně zdržovat. Je tma a my jsme konečně na pláži. To je úleva být zpět. Jediné co dnes nevyšlo, je fotka mého žlutého Cipollini s těma kočandama co se fotily v Santaně. To by byl nářez na našem FB profilu, to by byla zase provokace :)
Rekapitulace dne zní 130 km za 4:30h čistého času. Zastávka jedna, ale nevím jak dlouhá.
Večer standardně do restaurace, sníst nějaký jídlo a potom přesun k Tonimu na „transfuzi krve“. Jinak se nic nemění, jako každou noc se i přes prášky naspaní budím, mám před očima barevné kruhy, noční můry mají mejdan přímo v mojí hlavě a ptám se sám sebe kde spí moji andělé.
Prohlížím si po tisící svatební fotky s Eliškou, Palma de Mallorca dávno spí.
Tak dobré ráno Vietname!
Svoboďák
