První zkouška motoru

Probouzím se kolem páté ráno a cítím se těžce jak Gagarin, když se vrátil z kosmu. I tak jsem rád alespoň za nějaký spánek, po dlouhé době byl již potřeba. Jen se dorozlepí oči, už stojím u krabice s mým mazlíkem a dávám jej dohromady. Nejen abych zahnal ranní myšlenky, ale i přečkal čas do snídaně. Snídám vydatně a jsem rád. Je to první den, kdy se nemusím nutit do jídla. Ranní dvojité "caffé solo" mě nakopává a dostává do relativní pohody. Pak již letím na pokoj připravit se na dnešní zkoušku ohněm. Sám totiž netuším, zda budu schopen jet a taky jak dlouho na kole vydržím. Po týdnu to dnes konečně vypadá, že se na ostrově umoudřilo počasí a přestalo pršet. Na desátou hodinu vyrážím na sraz „na devítku“- pro neznalé Balneario 9 a čekám, kdo se tu dnes objeví...myslím tím samozřejmě kolegy cyklisty. Jak mi sdělili kluci u večeře, je tu Leo Konig a prý s nimi občas vyjede. Dále mě psal Štyby, ať se ozvu, až dorazím. V tuhle chvíli ale sám nevím, jestli mám chuť jet s chrty, když je moje srdce jak zcvrklá švestka po několikáté destilaci.

Nikdo z profíků ale nepřijíždí, za což jsem ve finále rád a poslušně se řadím za dvojicí Martin a Štěpán, kde se zabukuju před větrem. Kluci jsou na mě hodní a jedou víc než volně, na "zahrádky" je tak tempo pomalejší, než obvykle při volných dnech. Z Lluc Majoru razíme na Algaidu, malej brdek směrem na Randu, kterej je pro mě dneska jak vrchařská prémie, a tak si vystupuju a volám na kluky, že si potřebuju ulevit. Stavíme u pangejtu, sesedám z kola, tep ani nevím kolik, cítím nezvyklý tlak na hrudníku a nohy se mi klepou jak párátka, nemůžu čůrat, nemůžu skoro ani stát. Po chvilce se daří vylejt přepálenej olej a sjezd do Algaidy je záchranou. Po 30 kilákách fakt super zjištění, že forma dokáže jít stále směrem dolů a když si myslíš, že to nemůže bejt horší, tak je to omyl. Dále letíme s větrem v zádech směr Inca a zde na 60 kilometru se vydáváme směr kopec s poutním místem, kostelíkem a restaurací, zvaný Santa Magdalena. Mám tohle místo opravdu rád, moc cyklistů sem nejezdí, je komplikované pro neznalce terénu najít tu správnou cestu mezi políčky a kamennými zdmi, kterých je na Mallorce snad tisíce kilometrů. Proto sem vždy beru jen dobré kamarády, i když za rok či dva nebude myslím Čecha, který by to neznal a stane se s tohoto další Randa, další táhlý kopec vhodný svým profilem a délkou na intervaly a posilování na kole. Navíc s restaurací, která na Randě není, tam mají cyklisté k dispozici pouze hřbitov, tak sám nevím co je lepší?

Nahoře jsem spařenej jak "vojtěška", a tak s povděkem vítám pozvání Štěpána na oběd. Naše "menu del día" je následující: kikirikí supe (rozumněj slepičí vývar), dále chcíplá ryba, hranolky bez kečupu a dvě Coca Coly. Tyto dietní pochutiny jsou mým dnešním obědem. Za čtvrt století na kole jsem se takhle během tréninku "nesprasil" J , tedy pokud se dá mému dnešnímu počínání vůbec říkat trénink. Po jídle začíná Martin plánovat trasu návratu. Bude nám foukat do ksichtu a domů je to minimálně dvě hodiny. Navrhuje cestu pod horami směr Orient, kam se musím vydrápat, následně sjezd do Bunyoly . Pak ještě asi 30 kiláků po rovině. Spolu s blížícím se Orientem pro mě tak začíná "žebrácká opera". Teplota mi klesá, začínám se klepat. V půlce kopce potkávám Baga (Radek Blahut), mám z toho radost, protože si můžu zastavit a odpočinout. Dlouho jsme se neviděli, a krom toho že Bago nabral spoustu kil a sám bych ho tak nepoznal, je jeho výraz ve tváři a ostravacky dialekt stále stejný. Radek má na sobě pár let starý model kraťáků a návleků na nohy, kdysi tmavě modrá barva tehdejšího jeho působiště PSK Whirlpool na oblečení vzala dávno za své. Nyní vyblitě světle modrá a speciální design made by hniloba je však úsměvný a dává mi tak vzpomínku na "staré časy". Po pár minutách přijíždí směrem dolů naprosto "uvařená" jeho nová přítelkyně, je tedy čas se rozloučit a slíbit si sraz na pivko.

Nahoře je zima, není na co čekat a jedeme dolů. Sjezd do Bunyoly mám rád, když jsem v klidu a mám kolo pod kontrolou, umím si to i užít. Desítky serpentin mě fakt baví. Dnes však jedu opatrně, silnice je jako politá olejem a zdejší asfalt je zrádnej. Dole následuje další restaurace a tentokrát injekce v podání dvou silných španělských káviček, díky kterým je poslední část švihu celkem v pohodě.

Dnešní sumář dává nakonec 7 hodin venku a necelých 5 hodin v sedle. Štěpán oslavuje s Martinem dnešní první den bez deště a já hodnotím. Objemově dobrých 135 km, kdy nepršelo a jen trochu foukal vítr. Moje rekreace je tak zatím velmi zdařilá. Mám za sebou první hodiny, kdy nutím svoje tělo myslet i na jiné věci, než truchlení za Elišku (promiňte mi tedy mé počínání, pokud můžete).

Před spaním dávám k obvyklým práškům na spaní ještě láhev červeného vína "Faustino" a měním si tak pomalu novou infuzí složení krve. I tak cítím, že mám Elišku v krvi obsáhlou, jako částečky tetanu, je to infekce, která nejde vyléčit. Svoboďák