Je úterý ráno a zvoní mi telefon. V hlavě mi proběhne myšlenka "kdo mě zase otravuje", navíc se mi objevuje ikona se skrytým číslem a tak chvilku přemýšlím jestli to vůbec vzít. Nakonec stisknu zelený knoflík se slovy "půjčovna vzducholodí"… na druhé straně je můj přítel Štěpán, jenž mi dává prostou informaci: "zítra odlétáš v 10.50 z Berlína na Mallorcu, nic neřeš, máš vše nachystané. Těším se a čekám na tebe v první řadě!" Odpovídám na to jediné co mě napadá: "úsměvy dojetí nahrané v objetí....sám bych to nedoved líp :)....." (úryvek ze songu Utajený světadíl od Žentour...tato skladba a vlastně i klip přesně vystihují mojí náladu).
Hlavou se mi honí různé věci, ale jsem asi i rád... sice nevím co mě čeká, jak se budu cítit, ale na to mám ještě celých 24 hodin. I když za sebou mám řadu víc než perných dní a nocí který bych nikomu nepřál, je potřeba se opět nadechnout a táhnout svojí káru dál. Nechci bejt žádnej posera a uzavřít se jen do světa ponurých myšlenek a smutných vzpomínek. I přesto, že je to v prvních dnech dost těžký.
Eliška pro mě byla všechno, jednoduše řečeno krásnej člověk a její ztráta mě zasáhla víc než bych kdy sám pomyslel. Kdyby tu byla, řekla by: "jeď tam, kde se dokážeš vzchopit". Proč vám to vlastně píšu? Protože až budou "zlý jazykové" tvrdit, že hned jak pohřbil svou ženu odjel si užívat na Mallorcu, tak ať znají i pohled z druhé strany břehu.
Několik posledních dní jsem byl na práškách, abych byl schopný přes den vše zvládat a zařídit. Prostě jsem "začal brát drogy, abych svojí situaci ustál"....jenže ty "vitamíny" brzo došly a tak jsem poslední dva dny zjistil, že bez nich nejen neusnu, ale zůstanu tak přímo v epicentru reality. Hlava stále dokola šrotuje miliardy myšlenek a nejde vypnout... přestala fungovat i moje hláška "žádný mozek, žádná bolest", nefunguje ani pivo a nefunguje ani několik piv... zdá se že nezabere žádný anestetikum.
Na Mallorcu se dostávám v dost v zuboženém stavu, kdy se podepisuje 48 hodin prakticky bez spánku, komplikace a hodinovej zásek v zácpě na německé dálnici cestou na letiště, dále problém s odbavením na poslední chvíli a že mi nechtějí vzít do letadla kolo je jen maličkost. Nakonec mě zachraňuje můj kolega z práce a kamarád Honza Linhart. Se svojí bravurní angličtinou a úsměvem na rtech se domlouvá s německejma „Gertrůdama“ u odbavení. Platím tedy znovu za kolo coby nadměrné zavazadlo dalších 120eur a hned mizí problém přijmout Cipollini na palubu.
Po dvou a něco hodinách vylézám z letadla. Z turbulencí po kapsách, na rampě si hvízdá prach :)... sedám na autobus a jedu na hotel, venku je zataženo a všude nad mořem je černo. Okamžitě si vzpomenu na Belmondovu hlášku z filmu "jen přijď ty oceáne temný jak duše má, z vln mých teskných, sten dých a zoufalost moji dobře zná". Cestou koukám na velký louže, prý tu prší už několik dní v kuse. Po 20 minutách, když lezu z autobusu, začíná opět lejt jak z konve a posledních 200 metrů na hotel je jako bych plaval v bazénu.
Na hotelu s poetickým názvem Santa Cristina mě čeká pouze recepční. Snažím se o vtip a říkám mu "my name is Cuba Libre". Kouká jak "trubka" a posílá mě na bar :) … uvádím mu tedy na podruhé své jméno a pro jistotu přídávám passport, aby věděl jak se vážně jmenuji. Dle toho hledá chvilku rezervaci a následně po mě žádá číslo mé kreditní karty. Platební kartu jsem ale nikdy neměl, což nechápe a vrací mi tak svým arogantním pohledem předešlý vtip. Po chvilce přemýšlení říká, že mohu zaplatit i v hotovosti. Protože neumím žádnou řeč a vlastně neovládám správně ani svůj mateřský jazyk rumunštinu sděluji mu jen německy "ich bin elefant" a jako další krok mu ukazuji prázdné kapsy ve stylu dvou uší... zbývá už jen vytáhnout chobot :) říkám si v duchu...
Můj další vtip je opět bez aplausu. Volám tedy Štěpánovi, kde se fláká, aby za mě vyřešil tuto prekérní situaci. Následně zjišťuji podrobnosti ohledně mé rezervace a když nahlásím jako plátce jeho, okamžitě dostávám svojí cimru. Konečně postel a klid, na prahu upadnou zavazadla na zem a já hned lehnout v džínách do postele. Po pár minutách stejně neusínám, je to v kelu říkám si. Odbíjí pátá odpolední a já ač unavenej na smrt, nedokážu zabrat. Záchrana přichází záhy a tlukot na dveře signalizuje, že mě někdo chce. Otevírám a koukám na Štěpána, který mě probere slovy: „dělej, jdeme na večeři!“
Dole v lokále je už několik desítek nenažranejch důchodců, kteří se sami mezi sebou „loktujou jak v balíku" při nakládání všemožných pochutin do svých korýtek. U jednoho ze stolů na mě naštěstí čeká česká ekipa, Martin, Robert a můj přítel Štěpán. Ti budou pro další dny mými parťáky! Po večeři dáváme několik piv a já kolem jedenácté se dvěma prášky na spaní a všudypřítomným pocitem, že jsem bez Elišky až do konce svého života, odjíždím výtahem do svých soukromých komnat.
Končím stejně jak na začátku songem Utajený světadíl... "pár vlastních názorů co trochu naráží si přece nenechám vzít!"
Dobrou noc! Svoboďák
