Život obojživelníka

Když jsem ve středu přijel do práce zmrzlý jako sobolí h…o, řekl jsem si, že by to pro letošek mohlo stačit. Už jsem si toho na kole užil dost, a ještě tak chytnout rýmičku, to by měli doma radost. Vyměnil jsem tedy tretry za běžecké boty a ve čtvrtek ráno s chutí vyrazil pěšmo k píchačkám. Nebylo to na škodu, neboť jsem se rozhodl, že o víkendu vyzkouším nohy výběhem na Smrk. Trať má 9,5km s úctyhodným převýšením přes 700 metrů. Naposledy jsem navíc běžel rychle někdy před rokem a podobnou prasárnu v podobě běhu do vrchu snad déle než před šesti lety. Bylo se tedy na co těšit.

Na start jsme byli všichni jaksepatří nažhaveni, tak nás pro jistotu nechali pořadatelé trochu „vystydnout“ a posunuli start o 20 minut. Lehce ztuhlí a s pocitem, že nám někdo utáhl kónusy v kolenou, jsme poté vyrazili vstříc nejvyššímu bodu Jizerek. A jaký je recept na to aby se člověk dobře zahřál? Pořádně to nakopnout! Za zády jsem sice slyšel něco o „zdravém“ rozumu a podobné filozofické úvahy, ale přece nepoběžíme celej den. Jediný, kdo se chytil, byl nakonec pozdější vítěz. Ten mi díky „chabrus“ kotníkům cuknul při jediném krátkém, asi kilometrovém klesání. Ano, i z kopce se muselo běžet. Od zhruba čtvrtého kilometru se už naštěstí pro mě běželo jen do kopce, a to pořádného. Nadmořskou výšku jsem kontroloval na hodinkách a občas jsem měl pocit, že se na těch 1124 m.n.m. snad nikdy nevyškrábu. Jako psychickou podporu jsem měl horizont, kde se párkrát z lesa vynořil vrchol kopce. Tak jsem měl alespoň jistotu, že běžím správným směrem, že tam ten vrchol opravdu je, a hlavně se pomalu ale jistě přibližoval. Jak už to tak normálně na Smrku bývá, fouká tam v podstatě neustále vítr a většinou hodně silný. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Zvláště v otevřenějších partiích to byla lahůdka. Po 45 minutách jsem konečně dorazil na náhorní plato kousek od vrcholu kopce, zbývalo už jen vyběhnout po schodech na vrch rozhledny, kde byl cíl. Odměnou za dřinu byly neskutečný panoramata od Sněžky přes Polsko až někam za Lužické hory, SUPER!

V cíli druhý flek asi minutu za ufňukaným atletem, který si v cíli stěžoval, proč jsem jako běžel tak rychle, že on měl v plánu zpočátku běžet pomalu. Co na to říct, asi ať nejezdí na závody :)

Žádný obávaný fyzický kolaps se nakonec naštěstí nekonal a musím říct, že přes to, že v podstatě jen sedím na kole a neběhám, se mi běželo překvapivě dobře. Cítil jsem se doslova jako za mlada :) Ovšem to nejdůležitější věcí bylo, že mě to bavilo a odfrknul jsem si od stereotypu jízdy na kole. Je tedy více než pravděpodobné, že se ještě letos někam na podobnou akci vydám, když už je po té cyklo-sezoně…

Rychlonožka a nově horský chrt Robert