1. Vzpomínka na dorost
Když se v sobotu ráno budím, cukaj mi nohy a já se nemůžu rozhodnout, na kterej závod se vydat. Na výběr je MTB 50tka v Ralsku a silniční hromadný závod na Ještěd. I když bych měl spíš pilovat bikovou techniku, silnice je pro mě srdeční záležitost a tak vyhrává závod do vrchu. Doslova na poslední chvíli tak jedu směr Liberec, abych si po několika letech vyzkoušel formu na tradiční akci, která u nás na severu většinou uzavírá silničářskou sezonu.
Popravdě ani nevím kolikátý to je ročník. Pamatuji si tuto atmosféru ve stínu kopce již z doby, kdy jsem jezdil jako dorostenec, stejně jako tvář jednoho z pořadatelů a ředitele závodu pana Otto Dvorského, legendy z Liberecka a velkého fandy cyklistiky....když na něj po pár letech zase koukám, připadám si jako před lety, kdy jsem zde byl jako junior poprvé :).
Protože se letos chystám na Author Čt Cup (dříve Author Nova Cup), potřebuji co nejvíce kvalitních kilometrů. To znamená trénovat a taky vymést co nejvíce závodů v době, kdy je pro většinu závoďáků po sezoně. Rozjetí samozřejmě nestíhám, přijíždím totiž na poslední chvíli. Necelých 20 minut před startem konečně usedám na kolo a snažím se rozhejbat. Závod má sice „jenom“ 9 km, Ale vzhledem k převýšení 600 metrů není moc na co čekat.
Hned od startu vyráží Aleš Strnad jako by jel k ohni. Po prvním kilometru jsem zavzdušněnej a sípám, jen tak tak lapu po dechu. Naštěstí Aleš allias Srnec zvolňuje, tak se jenom snažím udržet jeho tempo. Po chvíli se trochu rovnám a zkouším i střídat. Bohužel se nikomu moc nechce tahat. Logicky se očekává něčí nástup, o ten se pak stará kolega z našeho Reichenbergského obchodu Libor Erben a tempo se hned o dva stupně přitvrzuje. Lezu mu do háku a párkrát se společně snažíme rozdělit skupinu.
Ve druhé půlce kopce po jednom s jeho nesčetných ataků pokračuji v rozjetém tempu a jedu sám se zhruba deseti vteřinami před pronásledující šestihlavou skupinu.
Vepředu se držím ještě před "Výpřeží" a zároveň se snažím vjet co nejrychleji na velkou placku do "opravdového" tříkilákového stoupání. Trochu si připadám jako domestik, co připravuje pozici pro svého lídra. Víc spurtuju, než jen jedu. Důvodem je nepříjemný protivítr, stále se mi opírá do ksichtu, což nemám moc rád. Při tomto trápení zjišťuji, že ze skupinky chrtů za zády už zbyli jen dva pronásledovatelé.
Jedu bez pocitové rezervy, tak na 95%, stále přitom čekám co se bude dít za mnou. Necelý kilometr před vrcholem už mi na záda funí Libor, který mě dojíždí asi 500 metrů před cílem. Nechci ho nechat jen tak vyhrát a lezu mu z posledních sil do háku. Čekám na spurt, vím že v tunelu, kdy je do konce jen 150 metrů, je třeba ze sebe vydat všechno. Libor ale nečekaně na 200 metrech dává rukou znamení abych jel, že je čistej vzduch. Teď už mi nic nebrání přijet si pro první letošní vítězství.
V cíli zahazuji kolo a nemůžu popadnout dech, sedím na kostkách a pár vteřin jen "kontroluju funkce, vypadá to bledě, teplota klesá, začínám se klepat....vždyť moje jízda byla jako slepá"... Je to přesně jako v textu Tří Sester z písně O Auťácích, ta slova dokonale vystihují tento moment mé mysli a stavu těla.
Na druhém místě dojíždí Libor (nevzal si startovní číslo) což mě celkem mrzí, boj na cílovou pásku se tak nekonal. V první pětce celkově nakonec dojíždí i náš rychlonožka Robert. Celková spokojenost z výsledku našeho týmu je na pořadu dne. Jako bonus navíc je moje letos první vítězství :). Sice na hnojáku, ale radost mi to stejně nevzalo.
Ještě krátce se k této akci vyjadřuje „rychlonožka“ Robert.
„Viditelně nevyzávoděný a pilně trénující Kuba nasadil už od startu takové tempo, že už u Retenčky jsme byli jen v šesti. Tam se nám začal ředitel „naštěstí“ vzdalovat, a já se proto nemusel o nic pokoušet, ostatně ani nebylo z čeho brát J. Za Výpřeží, kde začíná opravdový kopec, si už jede každý za své. Je potřeba udržet nervy na uzdě a nenechat se unést aktuálním pocitem lehkých nohou. To nejhorší totiž teprve přijde a jít na Ještěd pěšky, to bych psychicky neunesl J. Posledních 300 metrů je už pro mě za hranou, v tunelu (jako vždy) prověřuje morálku i protivítr. Vidím cíl, posledních sto metrů, kostky, problém udržet balanc, skoro padám, ruce na řídítka, žiju. Uf.
Poslední závod letošní sezóny jsem tedy přežil, letos to bylo (konečně) bez jediného pádu, zase o něco zkušenější. Teplota po ránu klesá k nule, je tma jak v pytli, hlava začíná pomalu přepínat do zimního lyžařského-běžeckého módu.“
2. Taktika vynesla týmové double
Babylon je tradiční závod Českolipské ligy, pořádaný velkým chlapem tělem i duší Pepou Vlasákem. Letos dokonce oslavil již své dvacáté narozeniny. Na startu jsme díky blízkosti od KaŠe s Jirkou Říhou skoro „domácí“, nemusíme se nikam trmácet a v klidu můžeme závodit prakticky u baráku :).
Venku je slunečné počasí a na startu zhruba osmdesátka závodníků a závodnic. Pocitový klid a pohoda však mizí hned po výstřelu a prvních šlápnutích do pedálů. Od lajny se jede padesátkou, sice po větru, ale i tak dost svižně. Po deseti kilometrech je tu první stoupání s obce Kravaře na Modrý vrch, kde je i první vrchařská prémie. Držím se v háku za Honzou Matouškem, známým především s MTB a dalších podobných amatérských akcí, který je skoro o dvacet let mladší. Ten najíždí do kopce ve vysokém tempu, a tak si v půlce kopce připadám jak ve večerníčku "jen počkej zajíci" a trhám si za ním na velkou placku nohy z prdele. Posledních sto metrů dokonce spurtujeme, respektive se snažím udržet v háku. Honza jede sebejistě, žádné ohlednutí za sebe nepřipadá v úvahu, jen zvyšuje kadenci a čeká až chcípnu. Jenže starej zarputilec jako já se jen tak nedá, po prémii si musím odfouknout a trochu se stabilizovat. Jedeme proti větru, pravidelně střídáme, držíme tempo. Bohužel nás i tak za chvíli sjíždějí a vytváříme skupinu o dvaceti lidech.
Stejný příběh se odehrává i v dalším stoupání a prémii na Karlovku. Opět se snažím odviset a čekám zda to bude reálné, jestli mi vypadnou oči z důlků, nebo jen zuby ze sanice. Současně se mi hlavou honí otázka, jak dlouho je Honza schopen vydržet tohle pekelný tempo a kdy mu dojdou ostrý náboje. Za vrcholem to znovu zkoušíme udržet. Ve zvlněném terénu jedeme ve dvou proti větru, tentokrát už na plno a snažíme se udržet minutový náskok z poslední vrchařské prémie. Za námi se točí kolotoč a šest soupeřů jede jak o život, aby nás opět dostali. V České Lípě nám Pepa Vlasák hlásí z doprovodného vozu 30 vteřin. I přesto jedeme dál šrot, protože teď se rozhoduje zda nás kluci dojedou či nikoliv. Bojuji a stále víc věřím, že se bude rozhodovat o vítězi jen mezi námi. Za Lípou jedeme konečně s větrem v zádech až pod cílové stoupání na Bořetín a náš náskok je opět kolem jedné minuty. Je hotovo, říkám si, dnes budu nejhůř druhej.
A je to tady, Bořetín je prvních pár metrů strmej kopec a já čekám, co Honza Matoušek udělá, nebo kdy nastoupí. Ten se místo toho neustále otáčí a ptá se mě, jak to vypadá za námi a zda nás někdo nedojede. Co to na mě zkouší, říkám sám sobě, vždyť bychom museli jít pěšky, aby se tak stalo. V posledním půl kilometru se mi nejede až tak špatně, a říkám si, že ho zkusím utahat. Honza jako by to tušil a říká "tak jeď ". Odpovídám "a proč by jsi mi to měl nechat?", ale to už se za mnou zvedá do nástupu. Na nic nečekám a na velkou placku se ho snažím v posledních 100 metrech ještě dotáhnout. Převod 53x17 mi sice v cílovém stoupání dost „kroutí nohy", ale s vyceněnýma zubama a ksichtem zkrouceným do paragrafu, to nakonec dávám asi o galusku. Skupinu za námi následně přivádí do cíle Jirka, který si v cíli libuje jak je to super, že nemusel klukům za námi střídat a pak je v klidu a bez nervů obložit ve spurtu.
Jo, jo, je to především v hlavě. Čím hůř jsem na tom výkonnostně, tím víc musím o všem přemýšlet a učit se číst závod jak knížku. Nohy se naštěstí zlepšují, tak už jen vydržet s tréninkem a modlit se, aby to šlo ještě o kousek líp. Pak pojedu na Autor ČT Cupu jako drak :)
Jirkův pohled z marně stíhající skupiny:
„Náš tým byl zastoupen dvěma Jé, Jakubem a mnou. Od startu jsme se snažili hlídat čelo hlavní skupiny, Trať, dlouhá 55 kilometrů, se třemi kopci následně redukovala závodní pole, na čele se v každém stoupání usadila dvojice Matoušek a Kuba, která si dělila i body. Ti prakticky rozhodli závod ve druhém stoupání na Karlovku a od té doby jsme je již neviděli. Díky možnosti „nespolupracovat“ na tempu jsem skupinu pronásledovatelů přivezl do cíle za svými zády, jen těsně následován M. Živným. V cíli jsme s Kunou navíc museli konstatovat, že vzhledem k našemu počtu na startu, jsme měli celkem medailové hody :)
V hospodě nad půllitry různých moků zhodnotili účastníci klání své výkony a všichni společně ocenili práci pořadatelů v čele s Pepou Vlasákem. Uspořádat jakoukoli cyklistickou akci, je v dnešní době přímo samaritánským skutkem. Po vyhlášení výsledků jsme se rozloučili shodným konstatováním, že za rok si to určitě dáme znova“.
Ještě jednou díky Pepovi Vlasákovi a jeho týmu!
Kuba a Jirka 
