Radek to zařídí, aneb všichni za jednoho

Když jsem v červenci našel ve sklepě kolo a začal na něm znovu trénovat, současně se mi v hlavě množily otázky proč a na které závody se vlastně stihnu připravit? To zejména v ohledu přijatelné formy a abych nedělal ostudu našemu Kolokrámskému týmu. Jako jeden z prvních závodů mě při té příležitosti napadl Tour de Zeleňák, amatérský závod, který je otevřený všem, kdo se chtějí zde utkat o vítězství, nebo se jen tak projet s přáteli hezkou krajinou Šluknovského výběžku.

Tento závod je díky blízkosti hranic takovým malým mistrovstvím galaxie mezi Čechy a Němci, startuje zde okolo pěti set závodníků všech věkových kategorií. Několik posledních ročníků jsem zde nestartoval, nicméně vždy když jsem se zde v minulých letech účastnil, bylo velmi těžké na zdejší trati uspět a zvítězit. Předpokládal jsem tedy, že to letos bude vypadat podobně. I když je trasa dlouhá „jen“ 55 kilometrů, okolí Šluknova nabízí bezpočet míst, kde se dá i na tak krátké distanci rozhodnout. Něco jako jarní belgická klasika... krátké stojky a mnoho zatáček a technických úseků.

V týdnu před závodem jsem proto obvolal kluky a sdělil jim, že účast na Zeleňáku omlouvá pouze smrt nebo účast na Vueltě :).

Sešli jsme se tedy v slušné sestavě Robert allias Rychlonožka Heczko, Dan „Vesi“ Veselý, Ráďa „Béča“ Bečka a samozřejmě já. Po mých předchozích pěti vítězstvích v tomto klání nešlo brát jako dobrý výsledek nic jiného než metu nejvyšší! Před závodem jsme se stihli dobře rozjet a před startem klukům ukázat záludnosti místní tratě v závěrečných kilometrech. Bylo třeba obeznámit hlavně Radka a Vesiho se závěrečnou technickou pasáží a říct jim " kluci jeďte ve předu a potom už jen spurtujte" Radek se jen usmál a bylo mi jasné, že pokud ho soupeři neutrhnou v kopcích na posledním kiláku, tak se předvede :).

 Samotný závod byl pro mě osobně ještě větším utrpením, než jsem sám doufal. Od prvního nadjezdu jsem si připadal jak "ruskej stroj co má velkou spotřebu a hovno výkon". Po prvním kopci z Jiříkova směr Šluknov jsem tak zůstal ve druhé skupině a nebyl schopen vůbec ničeho... asi po deseti kilometrech, kdy první, asi desetičlenná skupina, byla na dostřel, jsem v dalším kopci zmobilizoval všechny síly a morálku a v pořadu "na hraně" se docvaknul z dalšími asi pěti závodníky na její chvost.

Následně jsem okupoval poslední pozici ve skupině, případně skupinu neúmyslně "rozpojoval", když se silnice zvednula k oblakům.. Od Mikulášovic jsem pouze doufal, že přežiju poslední vlny a v závěrečných kilometrech pomůžu připravit pozici Radkovi pro spurt. Před závěrečným kopcem říkám Vesimu „teď bude poslední hup a pak už jen sjezd osm kiláků do cíle“, Vesi to tedy zkouší a odjíždí. My s klukama hlídáme čelo a vypadá to slibně, všichni jako by byli smíření z osudem, že dnes je to náš závod. Opak je však pravdou a v zápětí se německá formace skládá na špici. V závěrečných stovkách metrů stoupání sám odpadám ze zlatého kočáru. Zůstávám sám v druhé polovině původní vedoucí skupiny a nemůžu vlastně vůbec nic dělat. Kluky už stejně dojet nelze a tak se v hlavě chystám na závěrečné metry.

 A jak to nakonec dopadlo zjišťuju až v samotném cíli, když vidím Radka jak se na mě jen směje :) jo jo Radek to vždy dobře zařídí! Díky patří i klukům z týmu za perfektní týmový výkon a taky Radkovi s Jirkou v mechanickém vozidle za podporu.

 Trochu jinak, než v podání Kuby, vypadal závod v očích Roberta. Byla to taková cukatůra, typu nástup - lážoplážo – nástup. „Není to úplně moje kafe a přesně v tomto duchu se jel letošní Tour de Zeleňák“. Byl jsem proto rád, že jsem všechny nástupy přebolel a nějak uvisel. Do poslední stojky z Brtníků, asi deset kilometrů před cílem ujel Vesi, ale po chvíli už jsme byli opět pohromadě. Pět kilometrů před cílem jsem si na chvíli odskočil i já, ovšem opět bezúspěšně. Prakticky okamžitě se rozdováděli kolegové z DDR, ale ani oni to nedotáhli do konce. Kilák před cílem mi totálně došlo, pak už jen nezbývalo než doufat, že to Vesi uhlídá a Béča s převodem 53x13 ušpurtuje. Zvládli to, šikovný chlapci!

 A co na to Dan? Cíl tohoto závodu byl jasný - zvítězit za každou cenu! Ihned po startovním výstřelu jsme tedy obsadili čelo pelotonu a vzhledem ke krátké distanci tratě se snažili rychle zredukovat počet potenciálně nebezpečných soupeřů. Když navíc neustále cvakala spoušť fotoaparátu z doprovodného automobilu a nad hlavou vše monitorovala helikoptéra, bylo o motivaci postaráno. Po rychlém začátku se vpředu utvořila menší skupinka a tempo se uklidnilo. Naštěstí zde byli i němečtí soupeři ochotní udržovat rozumnou rychlost a tak se víceméně vyčkávalo. Občas se snažil někdo odjet, ale to jsme nemohli dopustit a tak vše směřovalo k rychlému závěru, na který se dobře cítil Radek Bečka, a to i přes handicap že mu prý nešly zařadit nejtěžší pastorky. Nicméně když řekne, že je v pohodě, dá se předpokládat, že vyhraje. S Robertem jsme se na posledních dvou kilometrech usadili na špici a postarali se o rychlé tempo, což pomohlo vytvořit odpovídající pozici pro Radka. Ten se samozřejmě nenechal rozhodit aktivitou německých soupeřů, v poslední technické pasáži si pozici uhlídal a zkušeně si ve spurtu z kopce na třináctku dojel pro vítězství. Další vynikající kultovní amatérská akce, kterou jsme si parádně užili.

 Radek se sice k závodu nevyjádřil, ale vzhledem k tomu jak to „zařídil“, mu bude pro tentokrát odpuštěno. Na druhou stranu je velmi zajímavé, jak rozdílný může být pohled na stejnou akci několikero očima. Od neustálého boje o přežití v elitní společnosti, až po strohý popis děje, jako by nohy ani nebolely. A o tom to vlastně je, hlavně že se kola točí a Kolokrámské oko bdí nad rozruchem v poklidných vodách amatérských akcí. A příští rok, pokud se mi povede přesvědčit „ruskej stroj“ k vyššímu výkonu, se máte na co těšit.

Kubánec

P.S. Radkovi to kolo už vážně namažeme, jinak mu příště nepůjde ani velká placka :)