Okem Kolokrámu – Cape Epic pohledem hobíka part IV

Po tom, co jsem si v předchozí 3. etapě etapě téměř polovinu protrpěl s hlaďákem, jsem do sebe ještě odpoledne nasoukal vše, co šlo v kempu sníst. Mé tělo si to bohužel vyložilo úplně jinak a místo regenerace zahájilo dehydrataci, do etapy jsem tak vyrážel s krásnou kombinací endiaronu a živočišného uhlí. Etapa to byla druhá nejdelší s dvěma „odpočinkovými“ úseky. První úsek se jel téměř bez kopců po šotolinové cestě. Jakkoliv ale vypadají ranní záběry z vrtulníku v televizi nebo na YouTube cool, nutno říci, že v balíku první vlny to není žádný med. Jede se přes 40 km/h, z prachu se vytvoří mlha, kterou zajíte snídani, občas do vás něco narazí, v mém případě kus makadamu do holeně a obecně lze říct, že závody v takové skupině jsou mi milejší na silnici.

Naštěstí jsme tuto část přežili a v prvním kopci v mé vzácné silnější chvilce odjeli z druhého balíku a vyhnuli se tak hromadnému pádu v následném kamenitém sjezdu, který ukončil výlet pro několik dalších dvojic. Zbytek etapy jsem překřtil na „Matějův festival utrpení“, kdy jsem ve výjezdech s mírnou ztrátou za skupinkou vymýšlel nová jména Rumunovi, který mě k dojetí skupinky motivoval tím, že jel na jejím čele a naopak ve sjezdech jsem se vždy snažil skupinku dojet. Jelikož se většina sjezdů naštěstí jezdila dost opatrně, měl jsem dost prostoru se do skupinky vrátit, abych měl poté odkud odpadat. Etapu jsme v tomto duchu dojeli až do cíle bez vážnějších komplikací a já se nakonec krásně svezl v několika singltrecích.

Den 6., 5. etapa

Tato etapa byla organizátory podána jako etapa za odměnu, z 75 kilometrů délky měla 20 kilometrů singletracků a znovu se startovalo intervalově. To pro nás bohužel moc neznamenalo, jelikož jsme měli pořád vyjeté pořadí ve skupince, která se moc odměňovat a kochat nechtěla. Singly jsou tu moc hezké, jen ne úplně tak doladěné, jako u nás pod Smrkem nebo v Rychlebech. V naprosté většině chybí klopenky, a tak se při jízdě s citem dá na Evropany zvyklé na vyladěné bikeparky dost času najet. Naše počínání mělo podobný průběh, já likvidoval ztrátu ze sjezdů a Ionas jel v kopcích vždy volně napřed, aby mi na každém horizontu zdálky oznámil, ať už jedu, že dál už ten kopec určitě nepovede. Tímto vyladěným stylem jsme se dostali poprvé hlouběji do první třicítky celkového pořadí a konečně najeli dost času na první mix. Holt na singlu dívku nepotlačíš :-) Zaznamenali jsme ale i první porážku od necyklistů. Epic totiž jeli i dva kluci ze čtyřčlenného týmu jihoafrických olympijských veslařů. Mimochodem jsme se dopustili malého faux pas, kdy jsem se jich na večeři zeptal, jak kluci na olympiádě dopadli. Prý první :-) Na naši obhajobu nám nadělili jen několik vteřin a pro všechny obhájce cyklistiky jako nejtěžšího sportu jsem zjistil pár info o jejich tréninku:

• trénuji 48 týdnů v roce
• mají volný den každou druhou neděli
• každý měsíc dají tolik tréninkových hodin, co průměrný elitní silničář v objemovém tréninku